Zen: být plně člověkem

Přestavujeme duchovní směry

Kdyby vás někdo požádal, abyste vymysleli systém, který by člověka naučil trpělivosti, odhodlání, vytrvalosti, výbušnosti, logice, ale také intuici, pokoře, asertivitě, laskavosti, umění se prosadit, soucitu, pohotovosti ve správný okamžik nakopnout, je-li to třeba, aby onen starý program neustálého hodnocení a kritizování ve vaší mysli zemřel a zároveň se ten nový, lepší narodil, asi byste si ťukali na čelo. Přesto takový systém existuje již tisíce let a navíc prokazatelně funguje.

Když se díky D. T. Suzukimu dostal japonský zen (buddhismus) ve 30. letech minulého století do intelektuálských sfér v Evropě a USA, díky beatnikům, Kerouacovi a Johnu Cageovi v 50. letech vstoupil i do literatury, a tím i mezi širší veřejnost, začalo se cosi hlubinného neznatelně, přesto neodvolatelně měnit. Rigidní, viktoriánsky prudérní a dogmaticky zkostnatělý svět západní společnosti byl narušen válkami, ale také Einsteinem, Bohrem, abstrakcí, dadaismem a surrealismem, od 60. a 70. let jej pak stále systematičtěji nabourávala nová generace, která na cestě za individuální svobodou kromě rokenrolu potřebovala nalézt a použít nejen vnější, ale především vnitřní katalyzátor revolučních změn.

Před použitím hodně zatřepejte, tak by mělo znít důležité upozornění pro současného člověka, odhodlaného začít konečně zkoumat vlastní vědomí. Ukázalo se, že to jde a že v tak opovrhované historii lze dokonce nalézt celou řadu jedinců, kteří prahli po tomtéž a uspěli. Jóga, buddhismus, nakonec i zen poskytly metody, jak uniknout z pasti nefungujících systémů vnímání a hodnocení priorit života se všemi individuálními a globálními dopady.

ZEN PRO TŘETÍ TISÍCILETÍ

Mniši se přeli o vlající prapor. „Je to prapor, který se hýbe,“ řekl jeden. „Ne, je to vítr, který hýbe vlajkou,“ oponoval druhý. Mistr je slyšel a řekl: „Ani prapor, ani vítr, to vaše mysli se hýbou.“

Zen nemá kanonickou knihu, nemá božstva, filozofickou soustavu, není náboženstvím a každý jeho vyznavač je sám sobě učitelem, mistrem. Přesto existují souhrnná kázání mistrů, filozofické výklady, přesto, a právě proto je nutná skutečně silná víra a odhodlání, každý žák potřebuje učitele a každý učitel žáka. Zen je paradoxní jako mince či den a noc, kdy nevidíte obě strany současně. Přesto víte, že souběžně existují a jedna nemůže být bez druhé. V zenu nelze nedělat nic, tam jde o to, dělat NIC. Ale až poté, co to člověku dojde.

Zen je jakousi předestilovanou formou ryzího odkazu původního buddhismu. Je to velmi propracovaný a nejméně po 700 let v Japonsku vylepšovaný systém poznání a rozvíjení lidských potenciálů. O historii zenu se můžeme dočíst v odborných knihách. Já bych se však rád pozastavil u základních atributů zenu a poskytl tak nikoli z knih vyčtené, ale praktické a prožité rady a postřehy případným zájemcům o ono tisícileté a stále platné motto: „Poznej sám sebe.“ Jak se totiž stále více ukazuje díky moderním výzkumům mozku, dávní adepti zenové meditace a klášterního způsobu duchovní výchovy a vzdělání objevili a prakticky vyzkoušeli velmi efektivní metody, jak poznat, zvládnout, najít a případně pozitivně ovlivnit a změnit sebe sama.

Tvrdím, že současné ekonomické, technologické a umělecké úspěchy Japonska jsou založeny také na zenu, který jako by prorostl životem celé společnosti. Třebaže vliv zenu nemusí být na první pohled často viditelný, je nepopiratelný. Počínaje interiéry příbytků, paláců i klášterů, přes čajový obřad a další jen zdánlivě umělecké disciplíny jako jsou ikebana, keramika, kaligrafie, hra na šakuhači, až po umění všech umění – japonské meditační zahrady. Byl to právě zen a z něho pramenící smysl Japonců pro celek a zároveň i pro detail, který jim umožnil dosáhnout současného rozvoje. Přítel, který hraje v České filharmonii, již před lety po návratu z Japonska prohlásil: „Než jsem navštívil Japonsko, myslel jsem si, že vrcholem civilizace je Amerika. Mýlil jsem se.“

HLAVNÍ ATRIBUTY ZENU

ZAZEN

Banzan přišel do řeznického krámu a poprosil: „Mistře řezníku, dejte mi ten nejlepší kousek masa, který tu máte.“ Mistr řezník odvětil: „Každý kousek masa v mém krámu je ten nejlepší.“ Na ta slova se stal Banzan osvíceným.

Zazen, základní meditační technika, je dnes téměř synonymem zenu. Za znamená sedět, zen je japonský způsob čtení čínského znaku, označujícího meditaci. Zazen je tedy označením určité pozice (většinou jógová pozice lotos, s oběma nohama zkříženýma do sebe, nebo poloviční lotos, tzv. barmský sed, nebo japonský sed – spíše v kleku, ale v západních centrech používají i nejrůznější meditační stoličky a podložky) a techniky vnitřního zklidnění.

V dokonalém a předpisovém zazenu vlastně sedí každá soška Buddhy. Buddhisté přirovnávají naši mysl k hladině jezera, obvykle poseté tisíci vlnkami, na sebe navazujícími myšlenkami. Světlo Měsíce, tedy imaginárního zdroje všeho vědění, pak sice na hladině vidíme, ale roztříštěné, v tisíci odlescích. Celek, smysl všeho, nám stále uniká. Kdybychom ale dokázali tuhle imaginární hladinu zklidnit, pak by se na jakoby zrcadlově rovné hladině odrazilo světlo poznání neporušené, celistvé, konečné.

Jak ale uklidnit mysl? Obvykle to nedokážeme. Začátečníci (zazenové meditace) tak buď počítají (od jedné do deseti a znovu tak dlouho, dokud to vydrží), nebo jen sledují dech, nebo prostě jen tak sedí (šikan taza). Jde o celkové zklidnění mysli. Je stále lepší, když »hladinu mysli« vytváří jen počítání dechu, než když je poseta obvyklým tisícem vln – myšlenek. Mniši či studenti zenu sedí v této pozici buď směrem ke zdi, nebo směrem do prostoru meditační haly tak, aby uličkou mezi jednotlivými řadami mohl procházet hlavní mnich, který bdí nad správností pozice a meditace. Zeď je symbolem tvrdošíjného neprostupného ega. Sedí se s co nejrovnější, vzpřímenou, ale uvolněnou páteří, v kimonu, které umožňuje zpevnit posed, případně zakrýt si jím hlavu, aby adepta neobtěžovali komáři.

Současné výzkumy již prokazatelně odhalily, že jak duchovnost, jejíž nácvik a kultivace jsou smyslem zenu, tak meditace jako jedna z vůbec nejefektivnějších metod zvládnutí lidské mysli a těla mají reálné, pro člověka ve svých důsledcích velmi užitečné a dnes nanejvýš potřebné základy.

Dr. Koukolík v televizním seriálu Hádala se duše s tělem konstatoval: „Současné technologie umožňují vidět, co se děje v mozku,“ a pokračoval, „lidé, kteří hovoří o spirituálních zážitcích, si nevymýšlejí, nefantazírují – jev, kterému říkáme duchovnost, přesah, existuje.“ Důsledky pravidelné meditace, například období zvýšení intenzity sezení v průběhu několikadenních, ale i týdenních a dokonce i tříměsíčních období sešinů jsou pak překvapivé, ale logické. Jak dále uvedl dr. Koukolík: „Lidé s vysokým obsahem rozvinutého přesahu jsou si něčím podobní. Bývají skromní, nikdy neztrácejí smysl pro humor. Mají nad vším, co dělají, nadhled. Bývají lidštější, ale nejsou to kazatelé či inkvizitoři. Pomáhají ostatním lidem už jen svou přítomností…“ Z vlastní zkušenosti dodávám: „A také přirození vegetariáni, ekologové, výborní a tolerantní rodiče a mistři v čemkoli, co budou dělat.“

Nedávno dokonce i denní tisk přinesl potvrzující zprávu o tom, že vědci zjistili, že buddhisté, čili ti, kteří pravidelně meditují, jsou šťastnější než lidé, kteří nemeditují. Centra v jejich mozku spojená s dobrou náladou a pozitivním myšlením (jde o mandlové jádro v předních částech spánkových laloků mozku, které hraje ústřední roli při vzniku a prožívání emocí, včetně strachu nebo úzkosti) jsou totiž daleko aktivnější, než je obvyklé, a to nejen pouze během meditace. Buddhisté, tedy, všichni, kteří pravidelně meditují, samozřejmě včetně zenových mnichů, mistrů a adeptů zazenu, jsou i mimo meditační halu či zenový klášter šťastnější, klidnější a vyrovnanější. Pravidelná meditace podle odborníků z Lékařského centra v San Franciscu a Wisconsinské univerzity v Madisonu stimuluje centrum sebeovládání a pozitivních emocí a zklidňuje činnost amygdaly. „Tyto lidi pak daleko méně často něco šokuje, rozčílí nebo překvapí. Také frustrace se jich zmocňuje jen zřídka. Praktikování buddhismu skutečně vede k určitému stavu štěstí, po kterém všichni toužíme,“ prohlásil vedoucí týmu vědců Paul Ekman.

MEDITAČNÍ POLŠTÁŘ

„Z toho, co říkáte, nechápu ani slovo,“ pravil žák. Mistr ho vybídl: „Tak pojď blíž.“ Žák postoupil o krok. „Ještě blíž,“ pobízel ho mistr. Žák udělal další krok. „Tak vidíš, že mi rozumíš!“

Dokud jsem to přímo v Japonsku nezjistil, seděl jsem v pozici lotosu, s oběma nohama zkříženýma pod sebou, špatně. Jednu nohu jsem měl vždy výše a ne úplně na zemi. Prostě to nešlo. Jediné, tenkrát dostupné informace jsme načerpali z pár černobílých a nekvalitních fotografií z časopisů a starých knih. A na nich nebylo možné rozeznat, že mniši sedí na polštáři! Když si totiž sednete na speciální meditační polštář (vycpaný pohankovými slupkami nebo jiným přírodním materiálem), snadno se vám podaří umístit obě kolena pevně na podlahu tak, aby tělo získalo dokonalou stabilitu (třemi body, dvěma koleny a zadkem).

Jinými slovy, z knih a časopisů vyčtené a vypozorované informace o zazenu nám, prvním adeptům v Československu, nebyly téměř k ničemu. Zbytečně jsme několik let trápili svá těla. Seděli jsme totiž nakřivo.

Ve všech duchovních disciplínách jde o dosažení rovnováhy. Vnitřní i vnější, v obráceném smyslu známého rčení ve zdravém těle zdravý duch – meditace (a následná kultivace) ducha uzdraví tělo. Jak ale můžeme chtít zklidnit hladinu své mysli, když do mozku nepřetržitě proudí miliony nerovnovážných signálů různé intenzity z celého těla, alespoň v obvyklém začátečnickém případě, kdy páteř není rovná a pozice není (bez polštáře pod zadkem) stabilní? Pozice má zklidnit a stabilizovat tělo tak, aby na hladině mysli byly »jen« ty myšlenky, které můžeme ovlivnit. Jenže, když jen tak zpříma stojíme nebo sedíme, stále musí velmi koordinovaně spolupracovat tisíce svalů a miliony neuronů. Meditační polštář, který vyvýší zadek, srovná páteř a dovolí oběma kolenům, aby se dotýkaly podložky, je geniální, a právě proto jednoduché řešení.

Pamatuji si na řadu Čechů, kteří se léta marně pokoušeli někam v meditaci pokročit (samozřejmě to, že vůbec meditovali, bylo stále lepší, než kdyby se v hospodě neustále rozčilovali jako většina tehdejší populace). Meditovali sice v jakési nápodobě lotosu, ale kolena měli ve značné výšce nad podlahou a páteř zkroucenou. Jediné, co takto získali, byla bolest v zádech a snůška vidin a přeludů.

HŮL KYOSAKU

„Čtením o koláči se nenajíš.“

Pro Evropany je nejexotičtějším strašákem, spojeným se zenem, představa, že budeme biti. Všichni jsme totiž asi viděli obrázky mnichů se zenovou holí, kyosaku. V dobách, kdy u nás nebyly vůbec žádné informace o zenu, vyšly dvoudílné Dějiny náboženství ruského od sovětského autora Kryveljova. Polovina druhého dílu byla věnována buddhismu a jediná věta, věnovaná zenu, zněla takto: „Zen je velmi přísná buddhistická sekta, ve které mniši celé dny nehnutě sedí v pozici, a když se pohnou, jsou biti holí.“ Kryveljov možná někde viděl obrázek, a tak situaci, ze svého pohledu celkem pravdivě, popsal. Nikdy to však nevyzkoušel. A přesně o tom je zen: Přijít věcem (sobě) na kloub, nenechat se zmást povrchními či jen vyčtenými poznatky.

Ve skutečnosti jde o to, aby ten, kdo delší dobu sedí, a jeho rovná páteř začíná únavou klesat, tělo se různě křiví, nebo dokonce člověk dřímá – a zazen je tedy nekvalitní, a tudíž k ničemu – mohl službu konajícího mnicha, který je k tomu určen a prochází řadami sedících a meditujících mnichů, požádat o dvakrát dvě rány plochou dřevěnou (bambusovou) holí podél páteře.

I já jsem měl z hole obavy. Když jsem se dostal do japonského kláštera, měl jsem za sebou již několik sešinů, dvou, tří a pětidenních sezení. Léta jsem cvičil jógu a u sledování televizních novin trénoval pozici lotosu, takže jsem techniku zazenu měl zvládnutou a vydržel jsem sedět oněch v Evropě a USA potřebných 35 minut nepřetržitě. Zvládl jsem dokonce i celou hodinu sezení v klášteru Tří borovic u Nary. Jenže pak, v předvečer slavnosti, na kterou přišly nejen desítky vesničanů, ale i umělci z okolních měst a dokonce i moji dva přátelé, profesoři z Ósaky, když jsme my, mniši, absolvovali poslední »rundu« sezení, se mnich, kterého jsem neměl moc rád, protože jsem ho několikrát přistihl, že sám sezení šidí (a kouří a dokonce jsme ho viděli, jak vychází z nevěstince), rozhodl, že se předvede a toho divného Evropana v brýlích pořádně přetáhne holí. Za zvyšujícího se zájmu náhodných diváků vzadu v hale se mnich pomalu, předpisově, přibližoval. Já jsem cítil, že má namířeno ke mně, ale protože jsem seděl předpisově, jako skála, neměl jsem obavy. A zcela jistě jsem ránu holí nepotřeboval, a tak jsem zůstal klidný. Mnich se zastavil za mnou a holí mi poklepal na rameno. To je znamení, že ten v zazenu se má uklonit a nastavit svá záda tak, aby mohl být udeřen. Jenže já přece o ránu holí nežádal a taky ji nepotřeboval, a tak jsem se nepoklonil. Mnicha to trochu překvapilo a přitlačil. Já se ani nehnul. Jenže to mnich nemohl dopustit – ztratil by před publikem »tvář«. Holí mě tlačil do ramene, já vší silou držel, mnich mne začal jakoby nenápadně tlačit dolů i kolenem, já se rozhodl coby moudřejší ustoupit – a teď cituji ze své knihy:

Prásk, prásk, dvě rány jako z děla zahřměly halou kláštera. Prásk, prásk, explodoval osud; zase ta nespravedlnost. To jsem si nezasloužil. Vždyť jsem seděl nejlíp na světě. Zatímco Jošiwara vítězoslavně pokračoval v obcházení sálu, napětí v hale povolilo a všichni se vrátili ke svým posedům a myšlenkám či povinnosti (mistr s hosty odešel, jako by všichni přišli jen kvůli tomuto představení), v mé hlavě se začaly dít věci. Bolest, vztek a ponížení a taky krev začaly téci proudem. Kdyby mne praštil mistr, nebo někdo, koho bych si vážil, budiž, ale tenhle děvkař, kuřák a opilec, co fláká zazen! Nenávidím podvodné mnichy a taky mistry a Japonce a vůbec, jedu okamžitě domů, pryč ze země, kde existuje jen jediný obchod se zenovou literaturou a naprostá většina Japonců o duchovno ani nezavadí! Jenže loď odplouvala až za čtrnáct dnů!

Cítil jsem, jak mi po zádech stéká stružka krve. Ale stále jsem seděl jako skála, do skončení zazenu zbývalo tak dvacet minut. V mžikových záblescích se mi hlavou promítly všechny předchozí nespravedlnosti. Slzy, bolest a vzpomínky na nespravedlnosti mého života stále tekly proudem. Já ale stále seděl jako skála. Zvonek zazen ukončil a já se odbelhal, ponížen, zraněn, naprosto zdeptán do své mnišské cely. Léta jsem o možnosti meditovat v japonském klášteře snil, léta jsem se na to připravoval a teď takové zklamání. Svlékl jsem kimono a v zrcadle se snažil ošetřit. Kupodivu zaschlá krev šla snadno odloupnout a zůstal jen dlouhý povrchní šrám. Bylo třeba se věnovat hostům, roznášet saké a čaj. Záda přestala bolet. Až později mi došlo, že jsem si tu ránu zasloužil.

V hlavě jsem měl plno vědomostí o tom, jak má vypadat zazen, klášter, mistr, rána holí – vše jsem měl nastudováno z desítek knih v několika cizích jazycích. Všechno bylo jinak. Když jsem pak po návratu do Prahy potkal přítele, se kterým jsem téměř okamžitě odjel do Polska na sezení s korejským zenovým mistrem, pochopil jsem, že ona hůl mi pomohla zbavit se předsudků, očekávání, a připravit se tak na skutečnou meditaci a skutečný zen.

Když člověka, který nesedí právě předpisově, bolí záda, nebo kolena, nebo klimbá a myšlenkami není u dechu a jeho počítání, ale bůhví kde, dostane dvě rány holí po každé straně páteře, čili láskyplný dar energetického povzbuzení. Pouhý knižní popis je obvykle naprosto zavádějící – jako by někdo, kdo v životě nebyl v sauně, popisoval tuto slast spíše jako mučení: „Člověk musí vydržet v příšerném vedru, dokonce ho bijí březovými metlami a pak hodí do ledové vody!“

Hůl pomůže prokrvit všechny tak důležité nervosvalové pletence podél páteře, dodá potřebnou energii a motivaci, člověk pak sedí zase o kousek pevněji a lépe a dojde mu, že rána holí nemusí být pouze trest, jak si doposud myslel, ale nádherně příjemný zážitek. Zazen se pak posouvá k vyšší kvalitě.

KINHIN – MEDITACE V CHŮZI

„Mistře, jak to, že jste stále tak vyrovnaný, usměvavý, pohotový?“ – „To proto, že když mám hlad, najím se. Když jsem ospalý, jdu spát.“ – „Ale to přece děláme všichni.“ – „Kdepak, ty když jíš, mluvíš, když máš být bdělý, spíš, když máš spát, sníš, a když máš poslouchat, mluvíš.“

V klášterech se obvykle sedí v zazenu vždy ráno a večer ve dvou »rundách« (po 35 minutách, v Japonsku a jinde i po hodině), oddělených meditační chůzí. Jde o to, aby si tělo odpočinulo, narovnalo se, prokrvilo, ale aby se práce s myslí přitom nenarušila. Tedy, aby člověk docílil stále delšího setrvání u jedné jediné myšlenky, například u počítání dechu. Na znamení tak všichni pomalu vstanou, ruce složí do sebe, umístí do hrudní jamky a velmi pomaličku, krůček za krůčkem, aniž by narušili soustředěnost své mysli, začnou obcházet místnost ve směru hodinových ručiček. V některých sektách kinhin trvá jen pět, deset minut, jindy, dokud se mnich nedostane kolem dokola celé haly na své původní místo. Někdy chůzi ke konci zrychluje, ale stále s neporušeným soustředěním na práci mysli. Jde zkrátka o dokonalou meditaci v chůzi.

Oči by měl mít sklopené k zemi, aby ho nic nevyrušilo z meditační úrovně, které dosáhl v zazenu. To vysvětluje, proč například mniši v tom kterém klášteru té které sekty mají většinou tmavá, jednobarevná kimona, proč je zakázáno číst (nikde kolem by neměly být žádné vývěsky, plakátky, poznámkové bloky), či proč by polštáře, z nichž se mniši zvedají k meditační chůzi, měly být srovnané. Když totiž takto meditačně, pomalu, vyrovnaně a jakoby posvátně kráčíte, soustředěni do oblasti hary, vaše mysl je po několika »rundách« zazenu vyrovnaná, bez záplavy myšlenek a najednou vám oči zabloudí k reklamnímu letáku, pohozeným novinám nebo pestré košili kolegy, natož pak k hlubokému výstřihu kolegyně, obvyklé racionální myšlení levé hemisféry okamžitě naskočí a kvalita i smysl meditace je rázem ta tam.

Pomalá meditační chůze je dnes ve světě zenových a buddhistických, ale i mírových a ekologických center využívána jako samostatná zážitková disciplína. Hodně ji propaguje vietnamský zenový mnich Thich Nhat Hahn, žijící dnes ve Francii.

Z vlastní zkušenosti organizátora víkendových či týdenních seminářů, na kterých nejméně dvakrát po hodině praktikujeme tuto meditační chůzí, vím, že celé řadě lidí právě kinhin odhalil smysl zenu a poskytl hlubinnou zkušenost propojení duše s tělem a naopak. Jakmile se totiž v pomalém rytmu dechu a pohybu nohou, soustředěni do hary, jaksi rozplynete, jakmile »to« půjde samo, zjistíte, že můžete vnímat, vidět, slyšet, cítit a tušit daleko více, než jste se kdy odvážili snít. Prožijete okamžik Jednoty těla, duše, prostoru a času. Takové malé kenšo nebo satori. A vaše meditace i odhodlání pro další Cestu tak dostane smysl, horizont, příděl další netušené energie a motivace.

SEŠIN

Bašó: „Máte-li hůl, dám vám ji. Nemáte-li hůl, vezmu vám ji.“

Zatímco běžný život v klášteře vyžaduje, kromě ranních a večerních meditací a zpěvu súter, také práci, úklid, studium, přednášky a setkání s mistrem atd., v období sešinu, intenzivního sezení, je zazen ústředním bodem celého kláštera nebo centra. »Rundy« zazenu, kinhinu a zazenu se celý den a dlouho do noci neustále střídají a jsou přerušovány jen krátkými pauzami na jídlo, toaletu nebo zpěvem súter či manter. Právě sešin je obvykle prubířským kamenem úsilí, vytrvalosti a odhodlání adepta zenu. V průběhu sešinu, v údobí velmi pečlivě promyšlených a ve jménu meditace do sebe zapadajících disciplín a metod klášterní praxe, vyjde najevo, jak je moudré meditovat ve společenství podobně motivovaných lidí. Jakkoli malý »úspěch« jednoho meditujícího je úspěchem celé skupiny (princip rezonance). Ztráta koncentrace, chyba v pozici, ve stylu chůze nebo držení rukou toho druhého vám názorně ukáže, proč právě tak a ne jinak. Energie a motivace jednoho posiluje všechny ostatní. Celkem nedávno, právě díky emisním tomografům a magnetické rezonanci, které umožňují »vidět«, co se děje v mozku a jeho částech při určitých typech činností a uvažování, vědci zjistili, že pravidelná meditace více propojuje obě rozdílně fungující mozkové hemisféry, a také, že taková pro člověka nová činnost, je-li vykonávána alespoň tři měsíce, způsobí, že jednotlivé neurony v konkrétní části mozku se nově a jinak propojí; narostou nové dendrity.

Nelze než smeknout před dávnými mistry a mnichy, kteří to sami na sobě empiricky zjistili. Z toho logicky vyplývá, že není náhodné, proč například v Thajsku či Barmě chodí každý muž jednou za život na tři měsíce do kláštera nebo proč meditační praxe sešinu v současných centrech v Polsku, západní Evropě, USA a jinde trvá právě ony tři měsíce.

KÓAN

Šuzan držel svou hůl a řekl mnichům: „Jestliže to nazvete holí, bude to odporovat skutečnosti. Jestliže to nenazvete holí, ignorujete fakta. Jak to nazvete?“

Dávní mistři sice nemohli tušit nic o rozdílnosti funkcí mozkových hemisfér člověka, ale v rámci klášterní praxe vymysleli systém, jak slovem a logikou porazit slovo a logiku. Jak se dostat z pasti jazyka. Indoevropské jazyky používají systém písmen, ze kterých skládají slova, a tak označují buď podmět, věc, nebo osobu, a jiná slova označují jejich činnost. Říkáme hrom zahřměl, ale ve skutečnosti nelze oddělit hrom od zahřmění. Magrittův obraz dýmky, na kterém je napsáno, že to není dýmka (je to jen obraz dýmky), ilustruje náš problém z vizuální stránky. A psychologové dnes vědí, že jakmile se na něco podíváme, okamžitě naskočí v levé mozkové hemisféře program, který musí hodnotit, kritizovat, posuzovat, čehož důsledkem jsou emoce. Jak se vymanit z diktátu tohoto programu? Kóany jsou velmi účinnou, i když na první pohled velmi paradoxní metodou.

Kóan je totiž jakýsi krátký vtip, paradoxní prohlášení, racionálně neřešitelné rčení, které zkratuje levou mozkovou hemisféru a ukáže adeptovi zenu, že vyčtená moudrost není k ničemu. Například: „Když tleskneš dvěma rukama, ozve se zvuk. Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ Levá mozková hemisféra je v koncích, řešení nezná. V tu chvíli se musí propojit s pravou, intuitivní, vztahovou, sluchovou a hudební hemisférou. Ukázalo se, že například dětské hádanky podobně paradoxního typu neuvěřitelně vylepšují schopnost učit se, psát, počítat, vyslovovat, číst a pamatovat si.

Asi nejznámějším kóanem je první ze slavné sbírky Mumonkan (překládá se jako Brána bez brány): Džóšu se zeptal mistra: „Má pes buddhovství?“ A mistr odpověděl: „Mu.“

Mu znamená v čínštině zápor. Mistr tedy odpověděl záporně, přestože všichni buddhisté vědí, a prohlásil to i samotný Buddha, že všechny živé bytosti jsou dokonalé a osvícené. Co to znamená? Adept zenu má problém. Co je to mu? Proč mistr řekl mu? Řešení nenalézá, a čím více se soustředí, tím více se vzdaluje od správného řešení. Veškeré snažení obvyklého typu je kontraproduktivní. Člověk musí uvolnit tělo a především mysl, jako vrcholový sprinter, aby podal maximální výkon. Tady pak pomáhá zkušenost mistra, schopnost dát si mu do hary, vytrvalost a motivace (mu se pak stává jakousi mantrou a pomáhá jak dodávat energii, tak uvolňovat psychiku zoufalého řešitele zapeklité hádanky).

Korejský mistr Seung Sahn proslul tím, že si se svými žáky psal dopisy. Rád používal velmi současného kóanu: „Kdy je cukr sladký?“ Představme si, že se všemi svými současnými vědomostmi jsme v pozici člověka, který sice vystudoval vysokou školu potravinářskou a napsal diplomovou práci o výrobě cukru, ale ve skutečnosti nikdy v životě cukr neochutnal. Ví o cukru všechno, ale ve skutečnosti neví nic. V krizové chvíli nevyhnutelně zklame. Právě tak víme mnozí z nás tolik o životě a člověku, ale ve skutečnosti toho moc nevíme, protože »to« žije jaksi samo za nás, a o našem životě a jeho kvalitě rozhodují žlázy s vnitřní sekrecí a prastaré programy, které evoluce vyvinula pro život v lesostepi v tlupě o pětadvaceti členech. Proto nám »to« stále víc přestává fungovat. Proto je nejvyšší čas něco se sebou – přesněji řečeno s programem, pomocí kterého žijeme a vnímáme – dělat.

Program přestal vyhovovat už Buddhovi a jeho následovníkům, natož nám v moderní době. Co s tím? Když máme poškrábanou gramofonovou desku, přece nevyhodíme gramofon. Když spadne v počítači program, přece jej nevyhodíme do popelnice. Což takhle nainstalovat nový, pro současnost použitelnější program? Zazen, kinhin, kóany a satori jsou lidské defragmentovací, čisticí a resetovací programy pro 3. tisíciletí par excellence.

Práce na kóanu je zvláště v obdobích sešinu velmi intenzivní, adept celé dny i noci sedí v zazenu a »řeší« kóan. Posiluje tělo a mysl víc, než by se na první pohled zdálo. Mysl si zvyká na propojenost mozkových hemisfér, dendrity se propojují jinak – a pak lup a je to kenšo, nebo dokonce osvícení. A člověk už nadosmrti ví, že to je jinak, že byl obětí toho, čemu Indové říkají mája, iluze vnímání. Objevil neuvěřitelné možnosti a schopnosti svého těla a mysli. A nemůže se nepodělit – stává se učitelem.

HARA

„Kdo je Buddha? Žáku!“ – „Ano, prosím?“ – „Nehledej ho jinde!“

První informace o duchovnosti či metodách k ní vedoucí jsme získávali z knih a popisů cestovatelů a misionářů, přeložených do naší rodné řeči. Jenže překladatel většinou nikdy nemeditoval, proto se dopustil spousty chyb. Tak také vznikl jeden z největších omylů praktické duchovnosti – pozice energetického centra, třetí čakry, v japonštině nazvané hara. Zatímco Češi jsou již pár desítek let mylně přesvědčeni, že hara = solar plexus, hara je ve skutečnosti pomyslné (ale zkušenými meditujícími velmi snadno zjistitelné) místo asi na dva palce dolů od pupku.

Když při meditaci nebo kinhinu člověk vědomě přenese svou pozornost do hary a když se mu podaří takto setrvat delší dobu, začnou se s jeho vnímáním dít pozoruhodné věci. Jako by v mozku zapojil další obrovskou kapacitu operační paměti. Dochází mu souvislosti. Vidí detaily problému, ale zároveň i jeho řešení. Každá otázka má v sobě »ocásek« odpovědi, jen jej uvidět a zatáhnout.

Když se občas večer studenti shromáždí ve frontě, aby si počkali na pohovor s mistrem (dokusan), musí zazvonit na zvonec ve stojánku. Dost často mistr místo pozvání „dále“ řekne: „Ty ani nevstupuj, stále jsi svůj kóan nevyřešil.“ Jak to může poznat?

Jednou jsem cvičencům oddílu aikida přednášel o haře. Potom mi ukazovali svou tréninkovou hodinu. Jeden ze cviků vypadal tak, že první nastavil záda druhému, ten přes něho musel přepadnout dozadu a překulit se kotoulem vzad tak, aby to ani slyšet nebylo. Jde o to, uvolnit se a být v haře, aby strach z pádu do neznáma zmizel jak pára nad hrncem. Instruktor, v tomto případě já, se lehounce dotýkal konečky prstů každého adepta pádu vzad. Jen z toho letmého doteku jsem naprosto přesně věděl, jestli dotyčný lehce zvládne kotoul vzad, nebo se ztuhle, a tím pádem i bolestivě rozplácne o žíněnku. Prokazatelně jsem cítil, jestli se člověk nachází v haře, nebo ve zmatku a strachu z myšlenek, které vytvářel program v jeho mysli.

Zkuste vyjít do pátého patra tak, že budete počítat schody jakoby v haře. Budete překvapeni, že vyjdete nahoru nezadýcháni a usměvaví. Zkuste si představit, že se vám každým nádechem trochu rozžehne uhlík pomyslně umístěný do hary a při výdechu trochu ztmavne; zároveň dělejte něco, co vás obvykle vůbec nebaví. Zkuste si pomyslně převést do hary křik rozčileného šéfa, za chvíli zjistíte, že vám šéf nevadí, že jste klidní a zcela nad věcí.

Práce s harou je nejlepší způsob, jak se naučit být neustále v klidu a pohodě, aniž by člověka neustále myšlenky neutápěly v emocích. Každá rána, úlek, každá nepříjemná událost automaticky vnímaná harou znamená jen posílení energie. Hara navíc skýtá nejen pro umělce, adepty bojových umění a tai-či, ale i pro vrcholové sportovce a laiky obrovský (energetický) potenciál.

POKLONY

„Mistře, když nemám nic v mysli, co mám dělat?“ – „Zahoď to.“ – „Ale když tam nic není, jak to mám zahodit?“ – „No dobře, pokračuj!“

Vždy ráno a večer se zenoví adepti a mistři klaní. Většinou stoosmkrát. Začátečníci ale k tomuto počtu mohou »dojít«, postupně se klaní 27x, pak 54x, pak 81x… Ze stoje se člověk skloní, ladně a plynule s výdechem poklekne s rukama sepnutýma před srdcem tak, aby se mohl čelem dotknout podložky či podlahy. Pak prodlouží výdech a postupně smývá ego tím, že ruce obrácenými dlaněmi vzhůru zvedne nad úroveň uší (symbolicky tím naznačí, že on sám, jeho ego, je níže, než to, čemu se klaní) a s nádechem si plynule, ladně stoupne. To je celé. Na první pohled to vypadá jako rychlý a trochu upravený jogínský pozdrav slunci. Podobně se vůbec ne náhodou klaní i Tibeťané a také přívrženci islámu.

Podle uvedeného popisu poklona nevypadá nikterak náročně, ale ti, kdo to zkusili, už vědí, že to zvláště pro netrénovaného jedince není vůbec snadné. Nejde ovšem o pouhý tělocvik nebo aerobik. Jde o to, nedělat sto osm poklon, ale jednu poklonu stoosmkrát. Jde o to zharmonizovat tento, na první pohled tak náročný a složitý pohyb do jedné plynulé oslavy rytmu těla a dechu. Člověk si posílí nohy (stejně jako neumíme dýchat, tak máme i »slabé« nohy), naučí se pokoře a skromnosti, nalezne a opakováním ustálí tělesnou (a tedy i duchovní) rovnováhu.

Onu morální a duchovní rovinu klanění nejlépe charakterizuje skutečná příhoda z počátku osmdesátých let minulého století. Když v Polsku nastolili stanné právo, tamní žáci mistra Seung Sahna, který již nemohl přijet, mu napsali, jak jsou na tom špatně a chtěli poradit. Odpověděl jim, že nemají dělat nic zvláštního, jen pokračovat v meditační praxi a v poklonách. Oni ale nepochopili a ptali se znovu: „Co tedy máme dělat? Poklony přece nemohou nic změnit. Pomozte nám!“ A mistr jim odepsal, že on sám v Koreji ve svých pětašedesáti letech začal dělat místo 108 rovných 500 poklon. Polákům to ale stále nedocházelo. Mistr jim jen odpověděl, že začal dělat 1000 poklon denně. Poláci pochopili, zastyděli se a začali opět pilně pracovat na sobě.

Člověk přece nemůže skutečně a adekvátně pomoci jiným, dokud nepomůže sám sobě. Co nemůže ovlivnit, tím je zbytečné se trápit. Lepší je pracovat na sobě, aby pochopil, dosáhl osvícení a pak přijde i na to, jak pomoci. Jedno sto a osm poklon denně je tím nejmenším, co může adept osvícení věnovat na oltář své Cesty a konečného »probuzení«.

SATORI

Co je to Buddha? Mysl je Buddha.

Cílem všeho snažení je pro vyznavače zenu dosažení satori, tedy jakéhosi osvícení a probuzení (slovo buddha znamená probuzený). Laika asi překvapí, že satori je několik druhů a že ještě dříve musí člověk dosáhnout kenša (kenšo se překládá jako vhled). Věci, zdánlivě nesmyslné příběhy, rčení mistrů, kóany, vše se rázem stane jasným.

Ze současného hlediska může být satori jakési propojení levé a pravé mozkové hemisféry, nebo ještě jinak, odblokování onoho cenzora v našem mozku, který určuje priority vnímání. Evoluce musela nějak zařídit, aby se náš dávný předek nerozplýval nad každým zrnkem písku, tak jako básník a vizionář William Blake (Vesmír v zrnku písku viděti…), nebo převedeno do současnosti, abychom na přechodu pro chodce přestali myslet na večeři nebo pracovní problémy a soustředili se jen na přijíždějící auto. Umíme se tedy soustředit na jednu jedinou věc nebo činnost, ale protože podvědomě vnímáme čtyřikrát více podnětů, než jsme si schopni vědomě uvědomovat, jsme mylně přesvědčeni, že život je jen a pouze to, co vnímáme svými smysly. Co si můžeme ohmatat, očichat, ochutnat, čeho se můžeme dotknout.

Satori umožní člověku »vidět« obě strany mince najednou. Nalézt, otevřít a spustit obrovské rezervy dokonalého těla. Psychologicky vzato vidět a vědět, že každá negativní situace je jen jedna strana mince, že je možné se na cokoli tragického podívat i z »jiné«, v tomto případě pozitivní strany. V tomto smyslu je buddhismus, a zen zvláště, dokonalou a nanejvýš moderní a efektivní psychoterapií.

Chvíle orgasmu nebo vrcholného štěstí jistě zažil každý z nás. Představte si tedy, že v okamžiku kenša, chcete-li satori, prožíváte dlouhé minuty, hodiny či dny štěstí, pronikající každou buňkou vašeho těla a že všechny dosavadní problémy mají snadná řešení. Člověk v mžiku zjistí, že veškerá úskalí jeho života jsou malicherná a zbytečná, a hlavně, že on sám je už dokonalý a nanejvýš svobodný, že záleží jen na něm a jeho způsobu vnímání reality, jaký bude jeho další život.

Se satori, osvícením, se však pojí určitý svízel. Jak ho naučit a předat, když se jedná o nanejvýš individuální zážitek mimo jakýkoli popis? Jak zajistit, aby byla zkušenost osvícení předána i dalším generacím? Buddha prý na jednom svém kázání místo dlouhého proslovu jen pozvedl květinu. Jeden z jeho žáků se pousmál. A Buddha věděl, že Kašapa ví. Od té chvíle, tedy již více než 2500 let, se metoda a zkušenost satori předává nezprostředkovaně, přímo z mistra na žáka. Na rozdíl od jiných forem a sekt buddhismu, na rozdíl od jiných duchovních nauk předávaných jen písemně, zen dokázal uchovat ideu, že je osvícení možné (dokonce nezáleží ani na pohlaví, barvě pleti, vzdělání či inteligenci adepta). Rovněž zachoval metody, vedoucí k osvícení, a ještě je propracoval, obohatil a zdokonalil tak, aby se mohly aplikovat v jakékoli době.

I v dnešní zenové praxi se pro tento účel používá jak celé soustavy kóanů, tak pohovorů žáka s mistrem-učitelem, aby měl mistr naprostou jistotu, že žák skutečně ví, co je to osvícení. Mistr mu pak vyhotoví jakési osvědčení (inka), ale žák ještě nesmí tři roky učit, až poté může, chce-li. Duchovní transformace vědomí každého z nás může změnit svět. Jinými slovy, nebude-li každý z nás a celá globální společnost v nejbližších desetiletích duchovnější, nebude existovat vůbec. V jedné diskusi o limitech stávajících způsobů myšlení jsem počátkem 90. let 20. století navrhl způsob, jak by šlo změnit svět. Při OSN by byla ustanovena jakási »rada moudrých« (nejméně osm všeobecně uznávaných duchovních mistrů), která by vyhlásila, že každý, kdo prokazatelně dosáhne (touto radou ověřeného) osvícení, obdrží následující rok deset milionů dolarů.

MAKYO

Mistr: „Ukaž, jak držíš prázdnotu.“ Žák chňapl rukou do prázdna. Mistr: „Myslíš, že to jde takhle?“ Žák namítnul: „A jak jinak?“ Mistr popadl žáka za nos a kroutil. „To je moc,“ křičel žák, ale mistr nepovolil a poznamenal: „Jinak přece prázdnotu nepodržíš!“

Zenoví mistři na »vlastní mysl« vyzkoušeli to, co provází každého začátečníka při pokusech o ponor do hlubin vlastního vědomí. Současní stoupenci drogových, houbičkových či ayahuascových úletů, ale i někdejší jogíni, mystici, ale také spiritisté, nebo František Kupka a jemu podobní nadšení hledači absolutna brzy zjistili, že počátek skutečného zklidnění mysli provází geometrické vize, či dokonce přeludy a vidiny. Zatímco adepti jiných mystických a extatických tradic (včetně křesťanské a islámské) se těmito vizemi nechávají unášet (nebo zastrašovat), zenoví učitelé rozumně nabádají mnichy, aby se tím nedali ovlivnit a zastavit v meditačním úsilí. „Je to jen makyo, chvilkový přelud, tedy nic důležitého. Je třeba jít ještě dál,“ říkají.

Dobře si vzpomínám, jak jsem poprvé skutečně delší dobu seděl v zazenu. Bylo to v zenovém centru v Katovicích, kde se meditovalo směrem ke zdi, na které byla připevněna pytlovina. Tenkrát jsem nic o makyu a technice zazenu nevěděl, jen jsem prostě poslechl, co mi poručili: „Seď zpříma v lotosu, bez jediného pohybu, s očima trochu sklopenýma, rozostři pohled a počítej dech od jedné do deseti.“ Pozici jsem už uměl, výdrž jsem měl taky, ale to, že se mi před očima začne pohybovat stěna a pak se na ni budou promítat nejrůznější obrazce, tvary a výjevy, to mne překvapilo a zpočátku i trochu vystrašilo. Naštěstí jsem večer v místní knihovně našel polský překlad knihy P. Kapleaua Tři pilíře zenu, ve které tento kanadský současný mistr zenu nepoučeným Evropanům (na rozdíl od Asiatů) vysvětluje, jak sedět, co v zazenu dělat, čeho a jak se vyvarovat.

Skutečnou a vědecky ověřenou teorii vzniku těchto (entoptických) vizí ještě neznáme, to ale nic nemění na pronikavé a empirické moudrosti dávných prvních adeptů a mistrů zenu, kteří rozeznali fyziologický původ těchto přeludů, a již celá staletí tak ušetřili meditujícím spoustu nepříjemností.

ZEN U NÁS

„Mistře, mohl byste mi to vysvětlit?“ – „Nemám uši.“ – „Aha, udělal jsem chybu…“ – „Ale ne, to je moje chyba.“ – „A kde je vaše chyba?“ – „Tam, kde říkáš, že chybuješ.“ – Žák se uklonil a mistr ho praštil holí.

Uplynulo již mnoho vody od získávání prvních informací v polovině 70. let (Miroslav Novák – Každý sám sobě pánembohem, měsíčník Světová literatura), přes amatérské překlady některých základních děl současných slavných mistrů a první zájezdy českých nadšenců do Polska za zenem koncem 70. let až k následným pokusům o ustavení českého meditačního zenového centra před rokem 1989. Dnes jsou u nás k dostání knihy Kapleaua, Suzukiho, Seung Sahna, Dešimarua, Maezumiho, Kaisena, v časopise Dotek najdeme, kdy zajít do některého ze zenových center v Praze, na Kladně, v Mostě či v Brně a naučit se pod odborným vedením zazen. Tak jako v japonských či korejských (dnes i polských) zenových klášterech, i v našich centrech vás naučí poklonám, úctě a pokoře, umění soustředit se na jednu jedinou činnost, chodit v kinhinu, nezanechávat po sobě stopy, a požádáte-li je, rádi vás »namasírují« skutečnou zenovou holí.

Současný zen již u nás naštěstí není exotikou či něčím, co bychom po vyzkoušení nemohli zbavit mýtů a iluzí. Naopak, v čase informační revoluce a nutnosti zvládnout sebe sama, své emoce a stále se zrychlující příval nových poznatků a možností je to právě zen (a podobné modernější metody práce s myslí a vědomím), který se může stát jak katalyzátorem změn v mysli každého z nás, tak nezbytnou záchrannou brzdou pro případ, že doba vymknutá z kloubů úplně zešílí. Už se těším, až na středních školách v Česku budou viset nápisy: „Neplivejte na zem, sedí se tu zazen.“ A všichni mladí muži, místo vojenské služby, se rádi a dobrovolně budou tři měsíce učit meditovat.

Vlastimil MAREK
     Obsah čísla 9/2003