Léčitelství je umění

Rozhovor s Valdemarem Grešíkem

Valdemara Grešíka znají čtenáři REGENERACE z rozhovoru Muž s rentgenovýma očima, který vyšel před delší dobou, a z Malé školy fytoterapie, kterou jsme zveřejňovali před dvěma lety. Tento všestranně pozoruhodný muž žije téměř v ústraní, v pohraničním Děčíně, a protože většinu času mu zabere jeho firma Natura, je třeba příslovečně »dojít k hoře«. Učinili jsme tak.

• V úvodu vaší knihy Psychotronika a bylinná léčba se zmiňujete o tom, že schopnost léčitelů stanovit diagnózu je do určité míry ojedinělý jev. Je to dáno řekněme »společenskou objednávkou«, kdy většina pacientů po léčitelích žádá především uzdravení, anebo tím, že schopnost stanovit diagnózu je mezi léčiteli skutečně něčím výjimečným?

• Určitě ne společenskou objednávkou. Čím dál víc se setkávám s pacienty, kteří se diagnózy dožadují za každou cenu, a to i v případech, kdy není až tak zapotřebí. To se týká zejména některých funkčních poruch nebo vegetativních neuróz. Lidé zkrátka velmi rádi slyší nějakou diagnózu. V ordinacích to někdy chodí tak, že lékař pojmenuje bolest hlavy latinsky, a to se v podstatě považuje za diagnózu. Pacient je spokojen, má něco »na papíře« a mizí jakýsi strach z neznáma. Co se týče výjimečnosti diagnostikování, jsem přesvědčen, že tomu tak opravdu je. V Psychoenergetické laboratoři jsme testovali mnoho léčitelů a ukázalo se, že skutečně jen malé procento z nich je schopno stanovit přesnou diagnózu v lékařském slova smyslu. Tím samozřejmě vůbec nechci snižovat schopnosti těch léčitelů, kteří ji přesně určit neumějí – tito léčitelé působí na celistvé nemocné tělo a nehledají v něm nemocnou »součástku«. Řada léčitelů je proto ochotna diagnózu stanovit až pod tlakem pacienta, který chce za každou cenu vědět, co mu vlastně je.

Ing. Valdemar Grešík (1962) působil dlouho v Psychoenergetické laboratoři založené začátkem 80. let 20. století prof. Kahudou. Roku 1991 uzavíral její výzkumnou činnost jako vedoucí programu. Dnes vede distribuční firmu Natura, která dodává do téměř tisíce bylinářství a lékáren na 150 druhů bylinných čajů, desítky druhů koření, 50 druhů kapek a více než 300 druhů léčivých bylin. Vskutku pozoruhodný počin…

TRADICE A NADÁNÍ

• Mohlo by být »umění« diagnostikovat pacientův zdravotní stav kritériem toho, zda léčitel bude během procesu léčby úspěšný?

• Nespojoval bych to. Diagnostikování je dobré u léčitelů, kteří k terapii nepoužívají přímo bioenergii, ale léčí například bylinami, akupunkturou, akupresurou, tedy prostřednictvím spíše fyzikálních metod. U těch, kteří léčí pomocí bioenergie, určování diagnózy za nutné nepokládám. Přímou souvislost mezi stanovením diagnózy a faktickou léčbou bych rozhodně nehledal. Nakonec i v lékařské praxi se setkáváme s tím, že mnoho chorob se léčí symptomaticky, tedy na základě příznaků, nebo se diagnóza neurčuje vůbec; mnohdy ani není přesně zjistitelná.

• Jsou zvláštní schopnosti léčitelů záležitostí specifického nadání, talentu a vrozených schopností? Mnohé metody alternativní medicíny mají zdroj v určité tradici, často označované za esoterickou. Vnímáte vy sám, jako léčitel a senzibil, příslušnost k této tradici?

• Tradice hraje roli v tom, že si více lidí své léčitelské schopnosti – a nejen ty – uvědomí nebo je v sobě vůbec objeví. To se ale netýká jen léčitelství: některé národy jsou úspěšné v určitém sportu, a proto má člověk více příležitostí v sobě talent objevit prostě z toho důvodu, že se jedná o »národní sport«. Totéž platí třeba i o hudbě, kdy jsou některé národy muzikálnější než jiné. Problém léčitelství je úzce spojen především s otázkou společenské přijatelnosti alternativních metod. V zemi, kde léčitelství tradici nemá a je negativně medializováno, by řada nadaných léčitelů určitě neměla odvahu vystoupit na veřejnost. V každém případě – u nás tomu tak není. Co se týče mé praxe, myslím si, že z určité tradice vycházím v oblasti bylinářství, kterým se zabývám nejvíc. České bylinářství má bohatou minulost a rozhodně je na co navazovat. V případě tzv. čistého léčitelství, ve smyslu diagnostikování nebo léčení pomocí bioenergie, ale žádnou příslušnost k tradici nebo nějaké skupině necítím.

• Esoterická tradice se však netýká jen bylinářství nebo léčby bioenergií. Léčitelé používají pestrou paletu metod, jejichž počátky sahají za horizont naší civilizace. Je při této pestrobarevnosti ještě možné o nějaké tradici hovořit? Není v současnosti těch pověstných »dveří« otevřeno až příliš mnoho?

• Pro současnou léčitelskou scénu je příznačné, že dveří je otevřeno možná příliš. Nemocnému člověku – nebo tomu, kdo se nemocným cítí – se ze všech stran vtlouká do hlavy, že by měl vyzkoušet čínskou medicínu, indickou ayurvédu, Bachovu terapii, klasické bylinářství… Nebudu jmenovat všechny metody; ostatně ten, kdo čte REGENERACI, má sám možnost zjistit, že metod léčení je hodně, někdy mám pocit, že na jednoho nemocného člověka až moc. Mnoho pacientů přebíhá od jedné metody ke druhé a ve výsledku z toho vzniká onen příslovečný dort, který upekli pejsek s kočičkou.

Řešením samozřejmě není, aby se ustanovila nějaká komise, která by zkoumala, zda jsou například sinobiologie nebo reiki účinné. V tom nemůže rozhodnout asi nikdo. Rád bych však apeloval na nemocné, aby nezapomněli, že jsou obyvateli Evropy a že patří k určitému národu, v jehož genofondu je napsáno, co by mu mohlo asi pomoci nejlépe.

Já osobně se snažím držet české bylinářské tradice vycházející z domácích rostlin, i když pochopitelně občas musím sáhnout »někam jinam«. A mám dojem, že tento přístup funguje a je ve svých výsledcích úspěšný.

Pacientům bych doporučil, aby se metody, pro kterou se jednou rozhodnou, snažili důsledně držet a nezkoušeli každý týden něco jiného. Sám se v praxi setkávám s lidmi, kteří mi ukazují opravdu pozoruhodný seznam toho, čím vším už prošli. Určitě si nemyslím, že cesta k vyléčení musí být jen jedna, ale pokud pacient na sobě vyzkouší vše, co se dá, pak se výsledky nemusí dostavit.

DUCHOVNÍ PROMĚNA A NOVÁ ORIENTACE

• Otevření – v něčem zcela jistě tajných – nauk je velmi zvláštní jev. Jedná se o záležitost řekněme posledních padesáti let. S čím myslíte, že tento trend souvisí? S obecným procesem desakralizace, odposvátnění, anebo svou úlohu sehrávají i média?

• Myslím si, že hledání něčeho jiného, než je materia, do jisté míry souvisí s přechodem k novějšímu věku, a tedy snad i k duchovnějšímu životu, který se projevuje po celém světě. Souvisí zejména se snižujícím se vlivem tradičních církví, které se rozvíjejí pomaleji než okolní svět. Proto lidé, kteří obecně tíhnou k duchovnu, mají pocit, že jim toho církve už příliš nového nabídnout nemohou, a snaží se orientovat jiným směrem. Oblast médií a tlak komercializace samozřejmě opomenout nemůžeme. Před revolucí bylo k dispozici pár knížek, které se mezi lidmi půjčovaly a opisovaly – a rozhodně se nedá říct, že by lidé žili méně duchovně. V současnosti máme přístup prakticky k veškerým informacím a trochu se obávám, že jen málokdo se může opravdu zorientovat ve všech metodách, o kterých se dnes mluví na nejrůznějších přednáškách či kurzech. Stále silněji je u nás cítit silný tlak některých médií a určité importované komerce, u které je z jiných zemí vyzkoušeno, že funguje.

• Zmínil jste duchovní život. Počátek 21. století měl přijít ve znamení příklonu k duchovnu – o tom se mluvilo téměř celé 20. století. Až by člověk mohl být nyní tak trochu zklamán…

• Těžko mohl někdo čekat, že se úderem půlnočního zvonu hned 1. ledna 2001 lidé přemění. To mimochodem platí i pro jednotlivá znamení zvěrokruhu, která se někdy na svých »okrajích« difúzně prolínají. Nelze si tedy myslet, že příchodem jedné minuty nebo hodiny se všechno mění. Jednadvacáté století skutečně duchovní bude, ale postupně a s přibývajícími lety.

Například rok 2001 měl samé nuly a teprve na konci jedničku; podobně je to s dalšími roky první dekády. Je to tedy z hlediska numerologie poměrně nevyvážené číslo, ale ty nuly budou postupně mizet, a tak se bude zvolna zaplňovat i duchovní život, který už asi všichni více či méně trpělivě očekáváme.

• V následující odpovědi nechci nějaké vizionářské zhodnocení; je však rozdíl, když se na téma duchovní proměny dívá člověk, který se zajímá o alternativní medicínu nebo čte esoterickou literaturu, a člověk, který studuje například ekonomii. Má-li však skutečně dojít k duchovní proměně, těžko může být jen záležitostí čtenářů esoterické literatury… Na čem by podle vás měl být jakýsi celospolečenský obrat k duchovnu založen?

• Je důležité – a opravdu se to čím dál víc projevuje – že stále větší procento lidí o tom, s čím duchovno souvisí, začíná přemýšlet. To je první a velmi důležitá věc, protože díky tomu jsou lidé přístupnější.

Mohu uvést příklad na své firmě. Má čtyřicet zaměstnanců a ti samozřejmě mají (nejen k bylinářství) úplně jiný vztah. Je to tím, že s bylinami denně pracují – a to je něco zcela jiného, než kdyby někde třeba míchali maltu; samozřejmě nemám nic proti zedníkům…

Zejména u mladých lidí je dnes běžné, že o těchto věcech přemýšlejí a vytvářejí si názor. Starší generace byly poměrně dost vyhraněné: lidé byli buď věřící, kteří se většinou hlásili k nějaké církvi, nebo byli ateisté. Nic mezi tím neexistovalo. Přitom ovšem relativně malé procento lidí bylo schopno o těchto věcech přemýšlet do hloubky nebo jim vůbec věnovat jakýkoli čas. Myslím si, že například REGENERACI čtou i lidé, kteří některým metodám třeba stoprocentně nevěří nebo ještě nejsou na tuto notu naladěni, ale přesto si časopis rádi přečtou – protože se dozvědí něco, co je obohatí a co třeba jinde nenajdou. Mám pocit, že duchovní obnova opravdu začne tím, že lidé budou víc času věnovat přemýšlení a rozjímání, než jen konzumaci požitků – například požitků smyslových, založených třeba na zrakových vjemech. Obrovský problém komerční civilizace totiž podle mě spočívá v tom, že smysly naprosto zahlcuje a oslepuje. A »na to ostatní« nezbývá čas. A navíc – ruku na srdce – je to pro spoustu lidí pohodlnější.

Ještě se vrátím ke znění vaší otázky – já jsem mimochodem absolvoval Vysokou školu ekonomickou…

• Vaším oborem je ale psychotronika. Působil jste v týmu profesora Kahudy, napsal řadu prací, také knihu. Psychotronika je skutečným oborem a v Čechách, zvláště za existence Kahudovy Psychoenergetické laboratoře, se na jejím poli uskutečnila řada výzkumů. Tyto výzkumy se snaží či snažily o zachování určité míry »exaktnosti« a o udržení určité distance vůči zkoumaným fenoménům. Slučuje se tato metoda s povahou zkoumaných jevů, kdy je exaktnost asi to poslední, o čem se dá například v souvislosti s proutkařstvím či bioenergií hovořit?

• Otázka je opravdu nasnadě, protože je složité použít exaktní metody na věci, které hraničí spíše s uměním. Kdybychom se rozhodli měřit výkony hudebního orchestru podle toho, jakého kmitočtu orchestr dosáhl při určité pasáži, asi bychom tímto způsobem kvalitu těžko zjistili.

Mohu uvést případ, kdy jsme za přítomnosti fyziků testovali proutkaře. Přítomní fyzici chtěli jejich výsledky zkoumat tak, aby proutkaři své pokusy opakovali až třicetkrát za sebou! To je, jako kdyby někdo uběhl sto metrů pod deset vteřin, a my bychom řekli: „Ne, ne, to musíš teď uběhnout ještě devětadvacetkrát…“

Je to asi jeden z důvodů, proč existuje mezi klasickou fyzikou a zastánci alternativních metod stále tolik sporů – a to i přesto, že jsou psychotronické fenomény zkoumány po celém světě. Tyto dva tábory vlastně nikdy nemohou nalézt společnou řeč, poněvadž chtějí zkoumat to, co je opravdu jen obtížně zkoumatelné, ovšem každý z jiného úhlu.

• Mám dojem, že tím psychotronika přistupuje na hru, jejíž pravidla určuje zmatematizovaný přístup ke skutečnosti, a že se tím jakoby vzdává toho nejcennějšího, co má, což je právě okamžik jedinečnosti a neopakovatelnosti.

• Znám se s některými teoretickými fyziky a všichni mi říkají, že je fyzika v současnosti v podstatě ve velké krizi. Řekl bych, že je spíše v krizi názorové. Asi je pravda, že by psychotronici neměli přistupovat na to, že budeme něco přesně měřit, vážit a podobně.

Nejvíc mě mrzí snahy klasifikovat léčitele podle nějakých jednoduchých metod. To znamená: změřím kožní odpor a podle toho poznám, zda se jedná o léčitele nebo ne. Tento přístup bohužel vyznávají i lidé, kteří jsou jinak hodně duchovně zaměřeni. Mají pocit, že se zavděčí národu tím, že najdou nějakou jednoduchou techniku, jak léčitele rozlišit. Používají někdy až směšné fyzikální metody, ale protože zatím nikdo nenašel správný klíč, tak možná jednou budeme v Čechách a na Moravě léčitele rozlišovat podle toho, jestli se jim ruce potí nebo nepotí.

I proto si skutečně myslím, že léčitelství má daleko blíže k umění než k vědě. Moderní věda může tyto fenomény pouze popisovat, ale asi nikdy ne plně pochopit.

• Je ovšem fakt, že k největším přednostem vědy patří přesnost a většinou také serióznost. A tyto její vlastnosti nemusejí přímo souviset s exaktností a s názorem, že je něco potřeba »měřit«. Serióznost je předpokladem všech lidských činností a přesnost by k nim asi měla patřit také. Napadá vás, jak by si psychotronika mohla zachovat serióznost a přesnost, aniž by zároveň nemusela přistoupit na »metodu exaktnosti«?

• Ze svých výzkumů v Psychoenergetické laboratoři mohu potvrdit, že u řady léčitelů byla serióznost někdy diskutabilní. Občas se stalo, že úspěchy, které jednotliví léčitelé uváděli, se po bližším přezkoumání ukázaly jako ne úplně pravdivé. Nebylo to tím, že by snad chtěli lhát, ale své úspěchy často zveličovali a například zlepšení zdravotního stavu pacienta považovali za vyléčení.

Jiný problém vidím v tom, že většina léčitelů si o své práci nevede žádné záznamy či statistiku. Je lehké říct: „Vyléčil jsem tisíc lidí.“ Už ale neříkám, kolik pacientů jsem přijal.

Nechci to nikomu zazlívat nebo někoho podezřívat z úmyslů či tendencí podvádět. Léčitelé se skutečně spíše pohybují na rovině »umělecké«, a proto jim někdy v tom exaktním smyslu schází přesnost – a důsledkem je právě to, že jejich údaje jsou často těžko použitelné a reprodukovatelné. Serióznost jim však určitě neschází.

FASCINUJÍCÍ PŘENOS INFORMACÍ

• Veřejnost to, čím se psychotronika zabývá, vnímá především jako »léčitelství«. Tento zřejmý fakt je na jednu stranu logický; na druhou stranu ovšem psychotronika není jen o léčitelství – uzdravování je přece jenom jednou částí psychotroniky.

• Psychotronika se především zabývá jevy, které spíše souvisejí s informacemi. Vychází z předpokladu, že člověk je schopen získávat a také předávat informace jinými, doposud neznámými způsoby či cestami. To je na psychotronice velmi podstatné. Diagnostikování, hledání různých předmětů i léčení je do velké míry spíše předáváním nějakých informací – samozřejmě v energetické podobě.

Pro veřejnost je však léčení tím nejznámějším a také nejvyužívanějším způsobem předávání informací. Myslím si ale, že pro duchovní vývoj společnosti by bylo dobré sledovat i jiné fenomény, které s léčením přímo nesouvisejí. Jde o tu často fascinující schopnost předvídání budoucnosti, o zjišťování informací, které nelze získat jinak, než že jsou »přečteny« z nějakého informačního pole.

Mně třeba přijde daleko fantastičtější případ padajícího kamení, tzv. poltergeistu, posunujících se předmětů atd., než to, že někdo někomu pomocí bioenergie vyléčil bolavou nohu. Ale velká část veřejnosti bohužel nepřemýšlí o tom, jak je vůbec možné, že léčitel nemoc pozná – což znamená, že jim tento skutečný duchovní rozměr léčitelství uniká. A to je škoda.

Sám to při své praxi zažívám často. Přijmu pacienta, sdělím mu spoustu informací z jeho života a často mu popíšu jeho problémy, aniž bych mu kladl otázky a on mi odpovídal. Ovšem některé lidi, kteří vůbec netuší, jak se ke mně tyto informace dostaly, to nechá chladnými a nepřekvapí je to. Přijde mi zvláštní, že se nad tím alespoň nezamyslí.

Z toho vyplývá i můj názor, že možná to nejcennější na psychotronice je, že mnoha lidem se obrátí jejich vnitřní svět a změní žebříček hodnot. To si myslím, že je v obecném smyslu důležitější než bioenergií uzdravit bolavé koleno. Pozitivní efekt psychotroniky tkví v tom, že lidé začnou přemýšlet o tom, že existuje ještě jiný rozměr života.

• Myslíte si, že rozdíl mezi léčitelem a klasickým lékařem může být ten, že léčitel má k pacientovi blíž než lékař? Použijme okřídlenou větu: Že k pacientovi přistupuje jako k subjektu…

• Tvrzení, že léčitel přistupuje k pacientovi jako k subjektu, je do jisté míry pravdivé, ale nedá se paušalizovat. Celá řada lékařů postupuje tak, že si s pacientem popovídá a rozebere ho více než některý léčitel. Z vlastní zkušenosti vím, jak je důležité se u pacienta nezaměřovat jen na jeho zdravotní potíže, ale vnímat jej jako bytost a snažit se mu pomoci komplexně.

Ani tento přístup však nemusí přinést stoprocentně úspěch. Někteří lidé zkrátka chtějí jen čaj na bolavý žaludek a netouží být vtahováni do »něčeho jiného«. Léčitelé naopak někdy dělají chybu, když k pacientům přistupují poněkud schematicky a za každou cenu se snaží svou metodou »probrat« jejich psychiku a vývoj. Pokud na to není pacient psychicky připraven, prostě a jednoduše se zablokuje a léčitel si cestu k němu úplně uzavře. Dobrou vizitkou léčitele je, že k pacientovi přistupuje individuálně a ne podle nějakých schémat. Jsou ovšem i »léčitelé«, kteří pacientovi dají podmínku, že absolvuje například jejich přednášku o minulých životech. A to v nepřipraveném člověku může vyvolat až naprostý odpor k léčitelství.

Nechtěl bych, aby tahle odpověď vyzněla z mé strany nějak mentorsky. Působím v této oblasti už dost dlouho a poznal jsem mnoho opravdu vynikajících lidí na to, abych dokázal rozlišit zrno od plev. Psychotroniku a alternativní medicínu mám velmi rád, a tak mě samozřejmě bolí, když třeba od svých pacientů poslouchám podobné věci. Naštěstí je to ale poměrně řídký jev…

• Máte statut mezinárodního experta UNESCO v oboru přírodních látek. Jaká je podle vašich zkušeností situace v zahraničí?

• Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi jsou de facto jen v regulaci státních orgánů. Léčitelská praxe i esoterická centra jsou v současné době úspěšná po celém světě, ať přijedete kamkoli. Na druhou stranu je pravda, že třeba v Čechách je takových center víc než jinde. Pohybuji se dost po Evropě, a tak vidím rozdíly na vlastní oči. V Praze si dnes téměř na každém druhém rohu můžete koupit drahé kameny nebo speciální čaje, ale domnívám se, že to je do určité míry módní záležitost. A k té my, Češi, máme obecnější sklon.

CHYBĚJÍCÍ PASTOR

• A není to zvláštní, že jsou u nás alternativní medicína a psychotronika tak populární? V zemi, která spolu s Estonskem a bývalou NDR bývá považována za nejateističtější stát v Evropě?

• Myslím si, že ateismus je u nás historicky dán reformací a následnou protireformací. Ateismus je především otázkou společenského tlaku. Jako příklad můžeme vzít Francii, kde Napoleon důsledně odstranil církev ze světského života a kde je v současnosti daleko více tzv. ateistů než v Itálii nebo ve Španělsku, protože tam k podobným událostem nikdy nedošlo. Ateismus je dán obecnou nedůvěrou, která je nám, Čechům, vlastní a která historicky vznikla právě reformací a protireformací. Zvláštní to každopádně je, ale to by asi bylo na samostatnou studii.

• Lidem v Čechách se nabízí nepřeberné množství kurzů, seminářů, přednášek a literatury. Při tomto rozsahu může vznikat i řada negativních vlivů. Opustíme-li léčitelství, kde negativem může být třeba přehlcenost informacemi, které pacient nepotřebuje znát a vědět – v čem může být podle vás ošidné vydat se na »procházku Prahou po duchovních centrech«?

• Asi největší úskalí je v tom, že je u nás pár nedozrálých myslitelů, tzv. údajných. V duchovních centrech někdy přednášejí lidé, kteří si přečetli dvě tři čtyři knihy, které ještě ke všemu často špatně pochopili, a vytvořili si svou vlastní filozofii. Tu potom prezentují jako jedinou možnou. A samozřejmě jsou skupiny obyvatelstva; typicky se jedná o ženy ve věku 30 až 50 let; které jsou nejsnadněji ovlivnitelnou skupinou. Předkládají se jim jednoduchá řešení, která víceméně znemožňují, aby se člověk plně otevřel a nějakým způsobem se dál rozvíjel.

V Čechách můžeme rozlišit dvě poměrně rozdílné skupiny lidí, z nichž jedna hledá sama, čte literaturu, navštěvuje centra atd. K té druhé patří lidé, kteří výhradně chodí po přednáškách a kurzech a mají potřebu být vedeni, být ve středu něčeho a mít svého duchovního vůdce. Tito lidé se často vůbec nedostanou k jakékoli literatuře, a když ano, tak jen k doporučené. Hledají zkrátka svého pastora, který jim dnes chybí.

PROUTKAŘ BYL Z FORMY – PROUTKAŘSTVÍ NEEXISTUJE!

• Česká republika může být ještě výjimečná ve sporu mezi světem »vědeckým« a světem »alternativním«. Mám na mysli aktivity spolku Sisyfos, nedávné spory o legislativní úpravy léčitelské praxe atd. Je to skutečně nějaké české specifikum? Z čeho tento stav podle vás pramení?

• Do jisté míry to specifikum je; alespoň nevím nikde v Evropě o podobně urputném spolku. Samozřejmě v každé společnosti v západních zemích jsou lidé, kteří proti alternativní medicíně vystupují, ale tlak tam není zdaleka tak velký jako u nás. Je to tím, že společnost na Západě je daleko tolerantnější. U nás vzájemná nevraživost bují zdárně – vždyť se podívejme jen na politiku… Co se týče nevraživosti vědců vůči alternativní medicíně, musím říct, že mám s vědeckým světem rozporuplné zkušenosti. Setkal jsem se při své práci s mnoha odpůrci. Pokud jsme však chtěli předvést nějaký experiment, ti pánové se buď vůbec nedostavili, nebo se více méně vše snažili dělat tak, aby nemuseli přiznat, že nemají pravdu.

Jako příklad mohu uvést poslední oponenturu Psychoenergetické laboratoře, která se konala v roce 1991, kde byly předloženy skutečně hodnověrné ověřené výsledky diagnostických pokusů. Lidé z vedení tehdejší Vysoké školy chemicko-technologické, kteří oponenturu po celou dobu zpochybňovali, na ni nakonec vůbec nepřišli. To proto, aby nemuseli být konfrontováni s výsledky, které byly řádně odoponovány. Když se rozhodovalo o dalším osudu Psychoenergetické laboratoře, někteří z nich během celého »procesu« zdárně spali.

Udělat nějaký přesvědčivý pokus je navíc velmi složité proto, že přístup drtivé většiny odpůrců alternativní medicíny funguje na principu: „Kontaktoval jsem proutkaře a ono mu to nešlo, takže proutkařství neexistuje…“

• Předpokládám, že se jednalo o vědecké pracovníky – což znamená, že kritika přichází v první řadě z akademického prostředí. To je případ Sisyfa, jehož schůze se konávají v budově Akademie věd. Není to i tím, že akademická obec nemá v současnosti pro případnou diskusi seriózního partnera, jakým kdysi byla třeba Psychoenergetická laboratoř?

• Asi to tím skutečně je. Stojí zde poměrně vlivná skupina hnutí Sisyfos a proti ní se pouští do boje lidé různých kvalit a motivů. Věc se má asi tak, jako kdyby někdo tvrdil, že není možné zahrát na housle určitou skladbu od Paganiniho, a argumentoval tím, že tuto skladbu předložil pěti žákům Lidové školy umění a oni ji nezahráli. Na této rovině se bohužel vedou spory tohoto obsahu. Na druhé straně u nás v současnosti neexistuje seriózní instituce, která by se do diskuse s akademiky mohla pustit. Sám jsem se v minulosti zúčastnil bezpočtu těchto debat a vzhledem k tomu, jakým způsobem byly výsledky výzkumů interpretovány, či spíše dezinterpretovány, nevím, zda by lidé, kteří se na těchto výzkumech podíleli, měli ještě chuť se s pozitivisticky laděnými kritiky bavit.

LIDÉ SI SVÉHO LÉČITELE NAJDOU SAMI

• Nicméně kritika vycházející z vědecké strany či akademické obce se na veřejnost »transportuje« skrze média. Většina deníků například považuje za svou povinnost napsat, kdo obdržel od sisyfovců bludný balvan, a když je to například MUDr. Stanislav Grof, žádný z novinářů se nad tím ani nepozastaví. Ale fotografie Jiřího Grygara oblečeného v antický kroj zpravidla nechybí. I proto si myslím, že hodnotit skutečné úmysly lidí třeba kolem tohoto spolku je velmi těžké. Může být mediální tlak z dlouhodobého hlediska vnímán jako signál pro společenství léčitelů, že je potřeba něco změnit?

• To je těžké, protože léčitelských společností existuje několik – Českomoravský svaz léčitelských umění, Česká psychoenergetická společnost… Pokud mohu mluvit za sebe, já ani celá řada léčitelů, kteří začali léčit před listopadem 1989, nepociťujeme nutnost se někde sdružovat nebo se nějakým oficiálním způsobem prezentovat. Samozřejmě pokud není samo léčitelství z hlediska legislativy nějak ohroženo. Myslím si, že si lidé sami rozhodnou, zda k léčiteli chtějí chodit nebo ne, a asi těžko budou v tomto případě dávat na nějaká doporučení hnutí Sisyfos a podobných. Problém je také v tom, že pojem alternativní medicína je těžké výstižně definovat, a tak se asi do jisté míry nemůžeme útokům na některé aspekty alternativní medicíny divit. Sisyfos bych jako takový nezavrhoval; vadí mi spíš jeho pozitivistický způsob myšlení. Myslím si, že existence podobně zaměřeného hnutí špatná není, ovšem osobně nesouhlasím s mnohými interpretacemi právě tohoto spolku.

• Není to také tím, že lidé pohybující se kolem alternativní medicíny jsou poměrně hodně uzavřenou skupinou? Mám pocit, že kontaktů s okolním prostředím probíhá málo, byť by se mohlo zdát, že při šíři, kdy alternativní medicína a zejména esoterika zahrnují do důsledku vzato celý kosmos, to možné není. Ale v praxi tomu je možná jinak…

• To bych nespojoval. Po ukončení práce v Psychoenergetické laboratoři jsem se hodně orientoval na použití léčivých bylin, což je oblast alternativní medicíny veřejností vnímaná jako jedna z nejpřirozenějších. Už proto, že má u nás, jak jsem říkal, asi největší tradici, že je srozumitelná, dostupná a účinná; alespoň během své praxe jsem se nikdy s žádnými negativními ohlasy nesetkal. Člověk by měl stále zůstávat při tom všem na zemi a měl by si zachovat to, čemu se říká selský rozum nebo zdravý instinkt.

AŽ ZA DEVATERO BYLIN…

• Tím se dostáváme ke druhé části vaší knihy Psychotronika a bylinná léčba týkající se praktické léčby pomocí bylin. Uvádíte v ní celou řadu receptů a směsí. Jaké máte s jejich podáváním zkušenosti?

• Snažím se uvádět recepty směsí, které jsou odzkoušené. Bylinkami se zabývám víc než dvacet let, během kterých jsem měl přístup ke kvalitní literatuře a poznal jsem mnoho vynikajících odborníků. V knize jsem se snažil uvést recepty, které vám mohou připravit v kterémkoli bylinkářství, protože jsou složeny z běžně dostupných bylin. Nejsem příznivcem názoru, že čím exotičtější bylina, tím lepší účinek.

• Hraje nějakou roli při přípravě čaje určitá dávka citu, nebo se jedná o »receptářovou« záležitost?

Psychotronika a bylinná léčba – teď mám na mysli fytoterapeutickou část knihy – je v podstatě kuchařka. Čaj je popsán váhovými díly a většina lidí si směsi nechává připravit, ale v podstatě není problém si jednotlivé drogy koupit a směs si udělat doma. Mimo to Natura připravila třicet hotových směsí, prodávají se pod názvem Devatero bylin a dají se koupit takřka ve všech lékárnách. Výhodou je, že tyto směsi jsou namíchány ve správném poměru a člověk do nich nemusí nic přidávat. Tyto receptury vycházejí z dlouholeté zkušenosti; nejsou to tedy tradiční recepty, které bychom nalezli všude.

• Natura je pouze výrobcem bylinných směsí?

• Natura působí od roku 1990 jako prodejna léčivých bylin. Postupem času jsme se stali výrobci i dovozci čajů bylinných, černých i ovocných. Fungujeme jako firma, která čaje vyrábí a distribuuje. Díky své léčitelské praxi mám vynikající zpětnou vazbu pro to, jak na pacienty působí. Během dvaceti let jsem léčil několik tisíc pacientů, a to je pro mě poměrně velký vzorek. Byla to dobrá příležitost vyzkoušet, které čaje jsou účinné a které méně. Tím nechci říct, že bych účinnost podávaných směsí zjišťoval pouze prostřednictvím léčitelské praxe; vycházím samozřejmě i ze znalosti jednotlivých rostlin. A mohu konstatovat, že směsi, které jsme připravili, nikdy neměly negativní ohlas.

• Kde byliny získáváte? Vyvážíte i do zahraničí?

• Máme vlastní výkupny, část nakupujeme v tuzemsku, něco dovážíme. Dá se říct, že původu bylin přikládáme velký význam. Většina bylin pochází ze Šumavy a jižní Moravy. Od loňska je testujeme ve vlastní analytické a mikrobiologické laboratoři. Vedle toho máme moderně vybavenou výrobní halu, kde se čaje míchají a balí do nálevových sáčků.

Co se týká vývozu do zahraničí, je tomu jen velmi omezeně. EU si v současné době natolik svůj trh hlídá, že je to velice problematické. A Česká republika bohužel nemá v této oblasti ještě takový zvuk jako ve skle nebo v pivu.

Připravili Šimon KRBEC a Jiří KUCHAŘ
     Obsah čísla 2/2003