Ž
eny ve starém Egyptě

EGYPTSKÉ REFLEXE: O ženách

Lze říci, že na ženy se na Předním východě obecně nenahlíží jako na rovnoprávné bytosti s muži. Ukazuje se, že tento postoj nevychází z nějaké náboženské představy, ale spíše z místního zvykového práva. Proto jej nelze dávat do souvislosti s islámem, protože existují muslimské země, kde je na ženy nahlíženo zcela jinak.

Jednou z takových zemí a zároveň velikou výjimkou na Předním východě, je Egypt. Ten nám zároveň ukazuje, že nejde o nějaký novodobý »výdobytek«, ale naopak o projev prastarého zvykového práva. Již totiž ve starém Egyptě se ženy těšily úctě a byly s muži přinejmenším rovnoprávné. Jejich jistou nadřazenost lze spatřovat v tom, že následnické právo na trůn v době, kdy se stalo dědičným, šlo po ženské a nikoli mužské linii.

I když toto je zcela jisté, přece lze s dobrým svědomím jen málo co tvrdit kategoricky, protože my nevnímáme egyptskou kulturu přímo, nýbrž prostřednictvím jejích četných symbolů, které byly donedávna brány doslova. Vezmeme-li si jen již zmíněnou otázku panovníka, pak je těžké vůbec říci, kolik vládlo žen a kolik mužů. Běžně se uvádělo, že otázka vlády byla mužskou záležitostí a jedinou ženou byla proslulá královna Hatšepsut, která se dostala na trůn díky politickým pletichám a tedy vlastně nedopatřením a nelegálně. Dnes ovšem víme, že královský majestát nebyl politickou nýbrž duchovní funkcí a vzhledem k tomu, že panovník představoval boha (Osirida) na zemi, pak je jasné, že i žena musela být nutně v této funkci zobrazována jako muž. Taková vyobrazení Hatšepsut skutečně známe a přitom se zdá, že zdaleka nebyla jedinou. Patrně první známou skutečnou vládkyní byla již Mernejt z počátku 1. dynastie (asi 3100 před Kristem). K otázce žen – vládkyň přispěli i čeští egyptologové, kteří prozkoumali hrobku královny Chentkaus. Profesor Verner zde na základě nápisů a vyobrazení došel k oprávněnému závěru, že byla skutečnou vládkyní. Jen v zájmu přesnosti je třeba dodat, že zobrazení kobry na čele patrně nutně neznamená, že jde o vladaře, protože se ukazuje, že znalost hadích sil v Egyptě byla ještě pokročilejší než v Indii.

Tím je samozřejmě dáno, že vyvozování závěrů je značně obtížné. Například ženy jsou zobrazovány s podstatně světlejší pokožkou, z čehož by se dalo usuzovat, že jejich život byl značně usedlý a byly v podstatě odsouzeny žít zavřené v domech a vnější svět byl tedy výlučně mužský. Egyptské myšlení však bylo holistické s tím, že zřetelně vnímali a vyjadřovali dualitu projeveného světa. Ženy jsou vždy zobrazovány jako prvek, který přijímá mužovu sílu (tedy analogie čínského jinu), a jejich světlá pleť nemusí tedy vyjadřovat nic jiného.

Nejspolehlivější odpověď nám patrně mohou přinést doklady z oblasti vztahů mezi mužem a ženou a postavení ženy v právním systému. V oblasti práva byla žena zjevně s mužem zcela rovnoprávná. Podobný obrázek dostáváme i v oblasti vztahů, ač zde je relativně velmi málo dokladů, protože šlo o mimořádně intimní oblast, která nebyla nikde příliš ventilována. I přesto je zde pozoruhodné, že například naše milostná poezie je značně jednostranná, protože opěvuje jen ženy, v egyptské se oba partneři opěvují vzájemně.

Takový přístup je zcela v souladu s hermetickou filozofií, která vychází z egyptského duchovního odkazu a zpětně tedy dokládá, že tato dosud ne zcela jednoznačně nahlížená filozofie je skutečně egyptská.

Jedinou oblastí, kde se zdá, že ani zdaleka neplatila rovnoprávnost, byla nevěra. Přesto i tato výjimka patrně nebyla pro tehdejší lidi rozporem vůči obecnému pravidlu, neboť smyslem uzavření manželství bylo v první řadě dosažení narození syna. Pokud žena »plnila« všechny své povinnosti, byla dokonale právně i hmotně zabezpečená, a pokud by ji muž zapudil kvůli jiné ženě, mohlo to znamenat i jeho finanční zruinování. Pokud však bylo manželství bezdětné, mohl si nalézt jinou ženu, s níž měl děti, která mohla jeho manželka adoptovat. V případě zmíněné nevěry mohla však žena takový čin zaplatit i životem.

Jaromír KOZÁK
     Obsah čísla 2/2003