Zakladatel novodobé křesťanské mystiky

TÉMA MĚSÍCE: KAREL WEINFURTER

Na Weinfurtera se chodilo, jako se chodí na populární hvězdy showbyznysu. Jako zakladatel české mystické školy se stal známým i za hranicemi naší země, jeho základní dílo bylo přeloženo do několika jazyků a domácími i zahraničními autory ezoterní literatury je dodnes citováno jako zdroj. Uctíván i opovrhován vedl mystický spolek, který s různými přestávkami trvá dodnes. Letos v březnu uplynulo 60 let od Weinfurterova úmrtí.

JAK SE RODÍ OKULTISTA

Vlastní knihu vzpomínek nazval Karel Weinfurter Paměti okultisty. Pojem okultismus ovšem za sto let změnil svůj význam a místo skrytých duchovních nauk je dnes – pod vlivem křesťanské terminologie – vnímán spíše jako cosi temného, ďábelského a nebezpečného už jen na dotek. Náš příběh však začíná na přelomu 19. a 20. století, kdy do českých zemí jen pozvolna pronikají první poznatky o dosud skrytých, tajných, čili okultních (tehdy dokonce okkultických) duchovních naukách ze všech koutů světa. Jsou to především nauky hermetické – různé druhy magie, alchymie, astrologie a kabala – ale sem tam i zřídkavá, a zatím ne příliš hodnotná literatura o bádání v náboženských systémech asijských.

Karel Weinfurter se narodil v roce 1868 a na svůj první mystický zážitek si vzpomíná ještě ze svého dětství v Jičíně. Ve věku okolo devíti let měl vidění vousatého světce na obláčku, který na něj kýval rukou, ale na tuto událost brzy zapomněl. Rodina se pak přestěhovala do hlavního města, v době, kdy jedinou okultní disciplínou v Praze byla primitivní forma spiritismu. Domácí prostředí nebylo těmto věcem nijak zvlášť nakloněno, a také pod vlivem materialisticky založeného a vzdělaného kamaráda se mladý Weinfurter považoval za ateistu. O záhadných projevech spiritismu se však psalo v tisku a mluvilo ve společnosti, což nemohlo zůstat stranou zájmu senzacechtivé mládeže. Na mladém Karlovi se pak podepsal i osvícený učitel náboženství, kanovník dr. Krásl, který své svěřence spíše duchovně vedl, než aby je zahlcoval církevními dogmaty (Weinfurter u něj zabodoval tím, že znal celou řeckou abecedu). Od něj se také žáci dozvěděli první zasvěcené informace o spiritismu, o projevech somnambulismu a podobně. Karel se spolužákem se o spiritismus začali vášnivě zajímat. Zpočátku konali bezvýsledné pokusy podle jakési polské brožury nevalné úrovně, ale brzy objevili médium: spolužáka, který upadal do transu, během něhož zprostředkovával písemná sdělení a komunikoval s duchy, a to nikoli během seancí, ale i během dne – na ulici, ve škole a třeba i v kostele. S jeho pomocí se Karel dlouho pokoušel stát se rovněž médiem, až v tom konečně dosáhl úspěchu a začal být zván do různých spiritistických kroužků, kterých bylo po Praze velmi mnoho. Činnost kroužku, do kterého chodil Weinfurter, byla velmi intenzivní. Jeho členové se scházeli pravidelně každou neděli po dobu tří let v jednom domě Na Poříčí, kde kromě seancí debatovali a studovali literaturu, a tak se i jejich pokusy začaly vyvíjet různými směry. Jednou z oblíbených a tehdy populárních spiritistických činností bylo fotografování astrálních jevů, v čemž po čase dosáhli jistých úspěchů. Pro další vývoj Weinfurterova poznání to bylo velmi důležité, neboť zprávy o úspěších této skupiny se šířily do jiných kruhů.

ZASETÉ SÉMĚ BARONOVO

Do společenství Weinfurterových spiritistů tak byl jednoho dne roku 1890 pozván zájemce o astrální fotografie, baron Adolf Franz Leonhardi (1856–1908). Tento šlechtic z jihočeského zámku Stráže nad Nežárkou a bývalý říšský rakouský poslanec však nebyl obyčejným zvědavcem. Více než svému panství a hospodářským záležitostem šlechtického stavu se po celý život věnoval duchovním vědám, díky cestám po Evropě udržoval kontakty s představenými několika tajných řádů, byl svobodným zednářem, členem řádu martinistů a lóže vídeňských teozofů, stýkal se i s německými ilumináty. Zajímal se o vše okultní, měl vzácnou tématickou knihovnu včetně sbírek středověké literatury a osobně napomáhal šíření těchto nauk (Weinfurter nebyl jediný, koho u nás nasměroval k vyššímu duchovnímu poznání), a proto přišel taky do spolku pražských spiritistů. Fotografie se baronovi velice líbily, a tak přivedl dalšího zájemce – dvaadvacetiletého vídeňského rodáka a mladého pražského bankéře Gustava Meyera, který se později pod pseudonymem Gustav Meyrink (1868–1932) proslavil po celém světě jako spisovatel významných fantasticko-okultních románů. Tím se naplnilo osudové setkání, které Weinfurtera poznamenalo na celý život.

Podobně jako Leonhardi vedl i Gustav Meyrink do svého obrácení se k duchovním vědám nadmíru barvitý život, který zdaleka nesplňoval představu seriózního byznysmena. Přestože byl úspěšným bankéřem, jeho soukromý život naplňovaly tři vášně: sport, šachy a ženy. Kvůli nešťastné lásce se také málem zastřelil, od čehož ho osudově odvrátila reklama. Pod prahem podstrčená nabídka okultní literatury zaujala jeho na smrt se chystající mysl natolik, že ze světáka se časem stal zcela opačně, tedy duchovně zaměřený člověk a v našich zemích také jeden z mála skutečných zasvěcenců.

S Weinfurterem si – podle jeho vzpomínek – okamžitě padli do oka: „… záhy jsme se spřátelili a chodívali jsme spolu celé hodiny, rozmlouvajíce o okultních zjevech, anebo jsme sedávali v kavárně, probírajíce různé okultní otázky.“ Duchaření totiž hlavní postavu spiritistického kroužku už dávno neuspokojovalo. Byť se společenství dostalo ze světa duchů přesného proroctví o smrti rakouského korunního prince, Weinfurter seznal, že v praktické oblasti spiritismu je mnoho chtěného i nechtěného astrálního klamu a nevyjasnitelných zmatků, ale hlavně, že i spiritismus ve svém vývoji nepokračuje, a je tudíž více překážkou než pomocí na cestě duchovního vývoje. Sám měl pak velké problémy se svých nabytých mediálních schopností zbavit, což lidem slabší vůle může způsobit stěží vyléčitelné psychické poruchy a celoživotní trauma. S odchodem Weinfurtera se tak kroužek rozpadl. (Křesťanské formě spiritismu se pak v podkrkonoší věnoval zvláště Karel Sezemský, který napsal několik významných knih, mimo jiné také o astrologii.)

Péčí barona Leonhardiho se Meyrink s Weinfurterem a s dalšími dostali k závažnější literatuře: k okultním románům Bulwerovým (jeho nejznámější knihy Zanoni a Podivnou historii Weinfurter přeložil do češtiny), k mystickým spisům Mabel Collinsové a Kerninga, kterým však tehdy ještě nerozuměli, k Bhagavadgítě, a také k dílu H. P. Blavatské. V novém kroužku se – už pod vedením Meyrinkovým – přestěhovali do jeho bytu na Ferdinandově, dnešní Národní třídě č. 10. Tady pak činili pokusy s hypnózou, s tzv. Reichenbachovým ódem, neboli životním magnetismem, jasnovidectvím a telepatií, ale také magické pokusy se zrcadly, křišťálovými koulemi a podobně. Tato praxe byla pro pozdější Weinfurterovu činnost velmi důležitá, neboť mohl zasvěceně varovat před nebezpečími plynoucími z těchto pokusů.

Meyrink díky svým financím a jazykovým znalostem nakupoval v zahraničí veškerou dostupnou okultní literaturu, kterou pak členům překládal. Weinfurtera podle jeho vlastních slov mrzelo, že nemůže anglické knihy číst v originále, a tak se tomuto jazyku začal potají učit. Způsob, jak to činil, stojí za zmínku: anglickou gramatiku se naučil z německé brožurky, objednal si přímo z Anglie Pataňdžaliho Jóga Sútru a s pomocí anglicko-německého slovníku ji, neznaje jediného anglického výrazu, slovo za slovem překládal do češtiny. Nad obtížnou knihou plnou frází a poangličtěných indických pojmů trávil každý den dvě hodiny, až ji konečně zmohl. Když to slyšel Meyrink, spráskl nad touto metodou ruce. Tímto způsobem se ovšem Weinfurter naučil anglicky natolik, že byl schopen překvapeným kolegům v kroužku překládat přímo z originálu. To se mu pak stalo osudným ze dvou důvodů: jednak si překlady začal vydělávat na živobytí, jednak časem – kvůli množství této práce – potřeboval písařku, která se později stala jeho ženou. Díky literatuře se tak skupina probojovala k hodnotnější literatuře, mimo jiné i k základním dílům o józe a indické filozofie. Zjistili však také, že na duchovní pouti je zapotřebí najít vůdce, guru, který by žáky vedl správnou cestou, aby nemarnili čas a nebloudili po cestičkách sice lákavých, ale mnohdy také nebezpečných.

PRVNÍ LÓŽE

Touha hledačů byla veliká, a tak se baron Leonhardi nad svými ovečkami slitoval. Dal jim za úkol nastudovat dvě literární díla: Mabel Collinsové Světlo na cestu („Je to spis mystický a velmi hluboký a já jsem dnes přesvědčen, že mu nikdo z nás správně neporozuměl,“ píše Weinfurter ve svých pamětech) a pohádku z jednoho Goethova spisu, o níž podle Weinfurtera „dodnes neví nikdo určitě, co jí chtěl říci velký německý básník“. Leonhardi byl nicméně s výklady spokojen a slíbil, že budou přijati do jedné francouzské okultní společnosti. Než přijel do Prahy, každý si na krk opatřil zlatý řetízek, baron pak každému pověděl tajné heslo a poznávací znamení a nakonec každý obdržel zlatý medailonek se šesticípou hvězdou a čtyřmi písmeny. Tím to také všechno skončilo: „Nikdy jsme již o tomto tajném řádu neslyšeli. Neznali jsme také žádného jiného člena kromě barona a posud nikdo neví, zdali skutečně onen řád existuje či nikoli. Později jsme se domnívali, že baron, aby nás potěšil, si s námi zahrál nevinnou scénu.“ Důležitější bylo, že Leonhardi »lóži« doporučil „studovati spisy Kerninga, německého zednáře a posledního evropského mystika, který se svým dílem na veřejnosti vystupoval.“ Jeho učení se pak stalo podkladem Weinfurterovy mystiky.

SLEPÁ ULIČKA »U MODRÉ HVĚZDY«

Opět z impulzu Leonhardiho byla v Praze založena také lóže Theosofické společnosti. Původní teozofií byla středověká nauka o božské moudrosti prezentovaná zvláště německým mystikem Jakubem Böhmem. V roce 1875 však Theosofickou společnost v Americe založila Ruska Helena (Jelena) Petrovna Blavatská, údajně na podnět Mahátmů, adeptů, žijících tisíce let kdesi v Himálaji, s nimiž prý byla v kontaktu. Blavatská ohromovala veřejnost výjimečnými schopnosti podloženými neobyčejnými znalostmi okultních věd. Jejím cílem prý bylo vytvořit ideální bratrstvo všech národů. Leonhardi byl módní teozofií nadšen a své nadšení přenesl i na naše hledače. Jim přivezl z Vídně dva zástupce teozofické společnosti, s nimiž pak v bytě Gustava Meyrinka založili pražskou teozofickou lóži »U modré hvězdy«. Na Weinfurterovo pozvání do lóže vstoupil – i když spíše symbolicky, než aby se na jejích aktivitách plně podílel – i básník Julius Zeyer. Spolu často chodívali po Praze na procházky, během nichž Zeyer vyprávěl okultní události ze svého života (jak potvrdil i Vrchlický, Zeyer měl jisté okultní vlohy a míval zvláštní vidění), ale i podivuhodné příběhy ze světa, k nimž měl lepší přístup než Weinfurter.

Ukázalo se však, že Blavatská nebyla v kontaktu s žádnými Mahátmy, ale se dvěma egyptskými kouzelníky, kteří ji plných sedm let před jejím veřejným vystoupením učili nejen okultním naukám, ale i různým magickým kouskům a mediálním schopnostem, takže dovedla ovládat astrální síly, čímž si získala ohromný vliv a důvěru lidí. Trnovou korunu teozofii pak po smrti Blavatské nasadili její následovníci, zvláště Annie Besantová, která v indickém chlapci jménem Krišnamurti (původně Jiddu) rozpoznala budoucího spasitele světa. S ním objížděla svět a vydělávala peníze, díky nimž si mladý Ind zvykl na luxus, o jakém dříve ani neslyšel. Rodiče se sice časem začali snažit o jeho návrat, ale hoch mezitím dospěl k plnoletosti, a tak nad ním pozbyli právní moci. Už během cesty se ale spasitel své paní vymykal z představ – a hlavně z příkazů. Na světce žil velmi rozmařile, proti vůli své objevitelky si v Berlíně vydržoval mládenecký byt, v Londýně kolem sebe shromažďoval mládence ne zcela obvyklých sexuálních sklonů a jevil svatou bázeň před každou prací. Přijet měli také do Prahy, ale z toho sešlo už cestou z Rumunska, odkud byl králem vykázán. V Budapešti, která zaplatila za jeho vystoupení neuvěřitelné peníze, se už před ním indický »vegetarián« natolik přejedl po uhersku kořeněným masem, že musel být narychlo převezen do Holandska k ošetření. Celá věc pak mladého spasitele přestala bavit a milou Besantovou jednoduše pustil k vodě i s celou její Theosofickou společností. (Už v době nástupu Besantové se od ní oddělil dr. Rudolf Steiner, který založil dodnes aktivní Antroposofickou společnost.) I po vystřízlivění si Weinfurter cenil knih Blavatské, a její Odhalenou Isis dokonce označil za „podklad všeho okultního studia“.

Práce pražských teozofů byla velmi intenzivní. Členové lóže – stále ještě bez vůdce – zkoušeli další cvičení, jejichž účelem bylo dosažení tzv. psychických sil. Weinfurter s Meyrinkem se scházeli i mimo lóži, a to dokonce dvakrát denně, aby si sdělovali výsledky svého snažení. Dva a půl roku cvičení nemělo valných výsledků, až Meyrink začal vykonávat tzv. imaginační cvičení. V těch dosáhl mimořádných úspěchů – dovedl kolem sebe v představách vytvořit kvetoucí a vonící zahradu, popálit se o knot imaginární svíčky či se pořezat o neexistující nůž.

OTEVŘENÍ CHRÁMU

Na základě těchto pokusů Meyrinka přijal guru vídeňských teozofů, který mu však cvičení zakázal jako velmi nebezpečnou cestu vedoucí k černé magii. Když se tak členové teozofické lóže prostřednictvím alespoň jednoho svého člena konečně dostali k duchovnímu vůdci, byli zklamáni: „Meyrink byl najednou křesťanským mystikem. Když nám to oznámil, byli jsme trochu zklamáni, neboť jsme přísahali na indickou jógu.“ (Psyché 1932, str. 222)

Meyrink byl vázán slibem mlčenlivosti. Tolik však vyzradil, že duchovní učitel dává svým žákům větná cvičení, každému jiná, podle stupně jeho vývoje. Tento vůdce jménem Mailänder byl prostý tkadlec z Krušnohoří, měl však žáky z vyšší společnosti po celé Evropě. Přijal pak i další pražské žáky, Weinfurtera však až mnohem později, vlastně teprve před koncem svého života. Už zpočátku mu ale poslal povzbuzující vzkaz týkající se Weinfurtera osobně.

Stále ještě nepřijat učitelem vídeňských teozofů, začal se Weinfurter cítit na své duchovní cestě osamocen, pokračoval v cvičení jógy a vyzkoušel si také, jak dosáhnout úspěchu metodou Prentice Mulforda. Současně počal horlivě studovat křesťanské mystiky – především díla Jakuba Böhma, Jane Leadové, Micheala de Molinose, anglické mystičky Mabel Collinsové (s jejíž ošetřovatelkou si Weinfurter psal), a hlavně Kerninga. Na základě úkolů duchovního vůdce totiž pražští žáci seznali, že Kerning musel znát pravou mystickou cestu.

V roce 1903 – po sérii spiknutí proti němu – opustil Gustav Meyrink Prahu, aby se ve Vídni stal redaktorem a po čase i slavným spisovatelem (po roce 1915, kdy vyšel jeho Golem, dokonce jedním z nejprodávanějších v Evropě). Weinfurterovi byl od počátku věrným druhem, ale i vzorem a jedním z mála, které ctil bez výhrad, takže po jeho smrti napsal: „… on to byl, který uvedl v Praze do života okultismus a později i mystiku.“ (Psyché 1932, str. 217) Další členové bývalé lóže odešli z Prahy před první světovou válkou, takže Weinfurter byl nucen dlouho pracovat mysticky sám, prakticky až do doby, než poznal svoji manželku Boženu.

Tou dobou začal mít Weinfurter v životě problémy, a to jak existenčního, tak zdravotního rázu. Denně se ve stavu duševní krize modlil za přijetí u vůdce. Konečně k němu došlo. S příkazem „hledat božství ve vlastním nitru“ většina žáků zakotvila tichou koncentrací v křesťanské mystice a náhle se mezi nimi začaly množit nové a nové zkušenosti a potvrzování správnosti cesty, nejen ve vnitřních životech, ale i ve vnějších událostech a znameních, jako je např. stigmatizace apod. Teprve prostřednictvím křesťanské mystiky tak Weinfurter poznal základní poučku všech mystických nauk, že totiž Boha je možno najít jen v chrámu vlastní duše.

OHNIVÝ KEŘ ANEB ODHALENÁ MYSTICKÁ NAUKA

Popsat jasně a stručně princip Weinfurterovy mystické nauky je nemožné jako definovat mystiku samu. Navíc – samo jeho dílo je paradoxní. Ačkoli v roli mystického učitele horuje proti okultismu, ve svých dílech učí, jak v sobě objevovat a probouzet schopnosti jasnovidectví a telepatie, jak vidět do astrálu, dokonce jak vyvolávat duchy. Napsal vynikající učebnici astrologie a sám v této oblasti slavil úspěchy. Možná nikoliv on osobně, ale určitě tato jeho díla byla a jsou dodnes ctěna okultisty i hermetiky.

Jednou z Weinfurterem doporučovaných metod, jak docílit úspěchu nejen v duchovním, ale i v hmotném životě, je metoda Američana Prentice Mulforda (1834–1891). Její podstatou je víra v tvůrčí sílu myšlenek – podle jejího zákona k sobě přitahujeme to, co máme v mysli. Máme-li na mysli nemoc, přitáhneme ji k sobě; myslíme-li na zdraví, přitáhneme zdraví; kdo myslí na úspěch, dosáhne úspěchu a naopak. Podle Mulforda vznikla v Americe celá škola New Thought – Nové myšlenky, předchůdce mnoha dnešních new-ageovských směrů. Věc není tak jednoduchá, jak můžeme přiblížit v tomto článku, je nutno ji správně používat, a to Mulford podrobně rozebírá v osmidílném Daru Ducha, který v překladu Weinfurtera u nás vyšel i v popřevratové době (dokonce u dvou vydavatelů). Tohoto principu využívají i směry moderní psychologie orientované na budování osobnosti člověka, příznivci new age ho znají zase např. jako »tvůrčí představivost« Shakti Gawain, ale i od mnoha jiných.

Dalším paradoxem je Weinfurterův přístup k indické filozofii. Jógu sice považuje za východní formu mystiky, nedoporučuje ji však jako vhodnou pro člověka žijícího západním způsobem života. Bhagavadgíta má však v jeho dílech minimálně stejnou, ne-li větší váhu než Bible. Buddhismus pak Weinfurterovi vadil ze stejného důvodu jako současnému papeži: nemá prý Boha. Současné chápaní buddhismu je však již posunuté a fakt, že Buddha sám problém existence Boha neřešil, nelze interpretovat jako jeho odmítnutí. Paradoxní je v posledku i mystika sama. I mnozí křesťanští světci se ve středověku dovolávali reinkarnace, jakkoli byla církví zavržena, a dokonce oficiálně zakázána už v roce 553. Pro většinu dnešních křesťanů je dále nepřijatelná – ze zásady i z principu. Právě skutečnost, že mystika všech náboženských systémů je sama svou praxí přesahuje, však spojuje i tak vzdálené a zdánlivě neslučitelné způsoby myšlení, jako je západní křesťanství a východní jóga. I to je poznáním a poselstvím mystiků všech dob a všech směrů. Základním dílem Weinfurterovým, obsahujícím odhalenou mystickou nauku včetně podrobného popisu duševních cvičení, je trojdílný Ohnivý keř. Weinfurter tuto učebnici mystiky napsal vlastně na objednávku. Když ho vydavatel Zmatlík přijal jako redaktora pro svůj nový časopis Okultní a spiritualistická revue, zveřejnil tu Weinfurter – poprvé v českém jazyce – článek o mystice s popisem cvičení. Na základě obrovského ohlasu mezi čtenáři vydavatel svého redaktora vyzval, aby o této praktické mystice napsal celou knihu. Stalo se a její první vydání vyšlo u Zmatlíka v roce 1923. Od té doby vyšel jen u nás v šesti oficiálních vydáních (dalšími, neoficiálními, byly reprinty či vázané fotokopie) a přeložen byl do třech jazyků – do němčiny, angličtiny a francouzštiny.

Cesta k poznání Boha, respektive ke spojení se s Bohem skrze vlastní nitro, vede podle Ohnivého keře dvěma možnými směry: je to jednak cesta dokonale zklidněné mysli, tedy cesta totožná s jógou, jednak cesta písmenkových cvičení. K prvnímu způsobu Weinfurter ve svých návodech popisuje koncentrační cvičení známá dnes již obecně všem mystikům, s tím že k soustřeďování doporučuje křesťanské postavy, tedy Ježíše, Pannu Marii, popřípadě světce. Cestou písmenkových cvičení jsou v podstatě kabalisticko­mantrická cvičení přejatá od německého mystika Kerninga. Tato cvičení jsou založena na tajemné síle Božího Slova, které stvořilo tento svět, a spočívají v soustřeďování daných hlásek (I, E, O, U, A = Jehova) do jednotlivých částí těla počínaje nohama a konče hlavou, až dojde k »produchovnění« celého těla. Vedle toho rozebírá Ohnivý keř jednotlivé mystické stavy, které žáka na jeho cestě provázejí, otázku vůdce, předkládá úryvky z děl mystiků, základy tarotu a numerologie, výklad karmy a také kompletní překlad rosikruciánské Paraboly, básnického obrazu vnitřního vývoje člověka na mystické cestě. Pramenem Weinfurterova mystického poznání byla zvláště díla křesťanských mystiků Jakuba Böhma (1575–1624) a Kerninga neboli Jana Křtitele Krebse (1774–1851), ale ovlivnil ho i Michael de Molinos (1640–1697), Mistr Eckhardt (1260– 1327), Tomáš Kempenský (1380–1478) a celá řada dalších.

Na počátku minulého století, v době duchovního kvasu v našich zemích, bylo pro mnoho lidí odhalení mystiky jako jádra všech duchovních nauk bleskem z čistého nebe. V rostoucím zájmu o různé magie a spiritismy však jejich vášnivé obhájce musela také nutně pobouřit, a proto byl Weinfurter jedněmi milován a jinými nenáviděn.

LITERÁRNÍ ČINNOST

K literární činnosti přivedl našeho okultistu básník Jaroslav Vrchlický. Weinfurter psal od svých čtrnácti let až do dospělosti básně, ale nikdy si netroufl prezentovat je veřejně. Vrchlický se k nim dostal náhodou a ihned některé z nich otiskl v časopise Máj, jehož byl redaktorem. Brzy nato se spřátelili a Weinfurter se básníkovi stal jakýmsi osobním tajemníkem. (Později veřejnosti odhalil některé detaily ze života našeho literárního velikána – například to, že Vrchlický finančně pomáhal řadě neznámých lidí.)

Weinfurter se však živil hlavně překlady různé beletrie, často i braku nejhrubšího zrna. Jako novinář se prosadil mj. ve dvou ročnících Zmatlíkovy Okultní a spiritualistické revue a především pak v šestnácti ročnících vlastního časopisu Psyché. Co všechno přeložil, je už dnes nesnadno dohledat, ale těchto knih bylo více než čtyři sta. I nejrůznějších románů však dovedl využít např. k poznámce pod čarou, v níž vysvětlil některý okultní pojem, případně upozornil na podrobnosti, které zájemci najdou v některé jeho knize. Překládal ovšem také literaturu okultní a mystickou, kterou mnohde doplnil komentáři a výklady, jindy ji přepracoval a vydal pod vlastním jménem. Takto přiblížil českému čtenáři základní kámen indické filozofie Bhagavadgítu, díla křesťanských mystiků Kerninga, Böhma, Molinose, Kempenského či Eckhardta, osmisvazkový Mulfordův komplet Dar ducha, ve dvou dílech zpracoval Mistra Rama Krišnu a jeho učení. Některé původní spisy jsou jen drobné brožurky s návody a radami, naopak nejobsáhlejší dílo má jedenáct svazků. Ke kuriozitám patří Zoologicko-botanická mikroskopická technika, odborné dílo, podle něhož se učilo na vysokých školách, beletristické Hodiny pátera Josífka či pohádkové knihy, vydávané pod různými názvy. Spiritistické období zúročil v dílech Jak bádati ve spiritismu, Spiritismus a věda, Zázraky a jejich výklad okultními naukami, Nebezpečí okultismu nebo Conan Doyle a spiritismus. Hermetickým vědám věnoval nemálo spisů, mezi nimiž jsou ceněny např. Učebnice magického myšlení, Magie v lásce, Odhalená magie, Tajné síly přírody a člověka či dvojdílná Astrologie. Nemálo jeho dodnes populárních knih se týká esoteriky východních nauk – vůbec první Weinfurterovou knihou z okultní oblasti byly Divy a kouzla indických fakírů (což je jakási česká podoba pozdějších Bruntonových Tajností indických), kterou uvedl vůbec poprvé do české literatury jméno Rama Krišna, dále Vivékanandova Karma Jóga a Rádža jóga, Vnitřní člověk a hadí síla – a také různých esoterních společností – Svobodné zednářství, Tajná tradice a učení bratrů Rosikruciánů či velmi ceněné, téměř encyklopedické Tajné společnosti mystické a okultní. Jádrem Weinfurterova odkazu jsou však spisy o mystice, a to jak východní, tak křesťanské. Oblíbený je dodnes dvoudílný Mystický slabikář, jedenáctidílná Bible ve světle mystiky, obsahující komentované knihy Nového Zákona, ale i apokryfy včetně jejich kompletních překladů, Mystika v žalmech Davidových, Mystický sborník I. a II., Mystika všem, Nauka Bílé lóže anebo vynikající Cesta královská, a samozřejmě tři díly Ohnivého keře.

Mezi čtenáře Weinfurterových knih rozhodně nepatří jen jeho následovníci, ale i lidé obecně duchovně smýšlející, kterým už jejich pouhá četba přináší užitek. Na novodobých vydáních je také dobré to, že vycházejí bez jazykových úprav, a tak lze také ocenit jazyk, jakým se u nás psalo a mluvilo před téměř sto lety.

PSYCHÉ

Psyché Weinfurter vydával od roku 1924 až do zákazu činnosti spolku Psyché v roce 1940. Po celu tu dobu nesl podtitul Revue věnovaná mystice, okultismu a metapsychice. Čtyřiadvacet stránek časopisu naplňoval zpočátku Weinfurter sám návody jak praktikovat mystiku a to jak začátečníkům, tak upozorněním na chyby a úskalí doporučovaných cvičení (v tom často reagoval na dopisy čtenářů), ukázkami z děl do té doby nedostupných v českém jazyce, jako byly Upanišady, Egyptská kniha mrtvých, životopisy světců, jejich díla či nauky, které komentoval, ale také články, které pramenily z Weinfurterových vlastních studií. Mnohé z těchto článků vycházely na pokračování a mnohé potom také autor vydal jako samostatné knihy (Silhuety velkých Mistrů, Mystika v žalmech Davidových aj.). Důležité z hlediska pátrání po historických faktech byly i Weinfurterovy vzpomínky, které mu pak posloužily coby základ pro jeho Paměti okultisty.

Časopis byl chytře vedený i po stránce profesní. Obsahoval »literární hlídku« upozorňující na vycházející zajímavé tituly. Propagaci vlastních knih řešil Weinfurter kouzelným způsobem: nechával o nich psát články svým nejvěrnějším druhům ze spolku, kteří je mohli vychválit lépe, než by se odvážil autor sám. Poslední strany byly pravidelně věnovány čtenářské listárně a hlavně drobným zprávičkám ze světa, věnovaným okultním a příbuzným výzkumům z celého světa, zvláštním událostem nebo lidem obdařeným mimořádnými schopnostmi. Ze současného hlediska by byly některé úsměvné, někdy zavánějící senzacechtivostí, za kterou by byl vděčný nejeden z dnešních bulvárních plátků. (Napoví namátkou vybrané tituly: Osmileté médium, Pomsta Faraonova, Vidění dvou krav, Srážka obrovského meteoru se zeměkoulí, Žena s deseti dušemi atd.) Časopis byl velice úspěšný a kupovali ho nejen mystici, ale i další esoteričtí badatelé a široká veřejnost (pravidelně ho odebíral i Otakar Březina). Veřejnost bedlivě sledovala pravidelné Weinfurterovy astrologické předpovědi na poslední straně, z nichž některé se svými úspěchy proslavily. Od vzniku spolku Psyché se časopis stal jeho periodikem, a tak vedle výše zmíněného obsahoval i zprávy o činnosti spolku, dokumentaci jeho hospodaření, vzkazy, jakož i příspěvky jeho členů. Dnes je důležitým dokumentem doby, a to nejen pokud jde o samotný spolek.

SPOLEK PRAKTICKÝCH MYSTIKŮ

Už několik let před založením spolku Psyché se scházel kolem Weinfurtera kroužek zájemců o mystiku. V jedné z místností kavárny Republika na vinohradském Mírovém náměstí se pravidelně jednou týdně, a to vždy v pátek večer, diskutovalo o okultismu, mystice i jiných esoterních naukách. Šlo však o volné sdružení, a tak sem chodil kdekdo, včetně různých »živlů«, někdy vyslovených nepřátel, a také osob, které chtěly uplatnit svůj vliv. Stávalo se tak, že namísto práce, tedy studia a skutečné mystické praxe, se celý večer zbytečně prohádal či proklábosil kavárenskými řečmi, které Weinfurter pro jejich povrchnost doslova nesnášel. To byl také hlavní důvod, proč byl 27. listopadu 1929 založen spolek Psyché – s pevnou organizační strukturou, se stanovami a vnitřním řádem, který musel každý plnit. Jako oficiálně hlášená a povolená organizace měl spolek svou valnou hromadu, volby, legitimace, vybíral příspěvky a tak dále. První zvolený výbor spolku tvořil jeho předseda Karel Weinfurter, jeho přítel a pokročilý mystik, lékař Jaroslav Barth, učitel František Jirásek s manželkou Mary, velkostatkář Arnošt Čapek, lékař Ignát Kratochvíl a bankovní úřednice slečna Kurzová.

Podle stanov „účelem spolku je šíření poznání Boha na základě filozofie náboženství“. Způsob, jak toho dosáhnout (a který určoval „Domácí řád spolku“), byla mystická cvičení podle Ohnivého keře, jež se každý člen spolku zavázal provádět a „vydávat z nich počet“. Tyto kontroly nebyly však striktní, šlo spíše o to zabránit propagaci jiných okultních směrů a přimět všechny, aby mystickou zkušenost prožívali na sobě a spěli tak k vyšším cílům. Členové se koneckonců sami agilně svěřovali se svými prožitky, ať už na schůzích či písemně, a dychtivě čekali na jejich zhodnocení. Toto Weinfurterovo lpění na praxi bylo základem jeho snah, a také proto mělo Psyché v záhlaví „sdružení praktických mystiků“.

Další důležitou záležitostí spolku byla také společná knihovna, která shromažďovala okultní, hlavně však mystickou literaturu, která pak byla členům volně přístupná.

Schůzky se konaly pravidelně v pátek v osm hodin večer zprvu v Národním domě na Vinohradech, poté v Hlavově kavárně na Mírovém náměstí. Později, kvůli rostoucímu počtu členů, přesídlily už natrvalo do Radiopaláce na tehdejší Fochově třídě. Večer zahajoval jednatel úředními záležitostmi spolku. Poté předseda Weinfurter tradičně přednesl úvodní referát, ať to byla přednáška k tématu, které právě studoval, k nějaké aktuální události, anebo téma, kterým se spolek zabýval. Často to býval také překlad nějakého zahraničního díla – svého času to byli např. velice oblíbený Paul Brunton nebo Rama Krišna. Tyto jeho překlady se staly téměř legendárními, neboť Weinfurter četl tak, že překládal přímo z originálu německého nebo anglického, aniž si toho mnozí vůbec všimli. Často tyto překlady přímo komentoval svými poznatky nebo vysvětloval pojmy, které ještě nebyly běžně rozšířené. Následovala rozprava k tématu, poté názory, diskuze a dotazy členů, více či méně zasvěcené, někdy vysloveně naivní, ale Weinfurter odpověděl vždy i největším laikům. Některé z rozprav byly naopak tak zásadní, že přetištěny následně vyšly v časopise. Členové pak mohli na schůzi přivést hosty či další zájemce, které museli na počátku představit předsedajícímu schůze. Naprosto nepřípustné však bylo propagovat ve spolku jiné nauky a směry, čemuž měl zabránit i kuriózní zákaz pro hosty vměšovat se do debaty. Nutno však dodat, že k této striktní politice Weinfurtera donutily výše zmíněné negativní zkušenosti. Kvůli obrovskému zájmu počal spolek pořádat dokonce veřejné Weinfurterovy přednášky. První se konala 20. ledna 1932 ve velkém sále Radiopaláce, se vstupným a s veřejnou propagací, a její téma bylo Bůh v člověku, čili odvěká cesta mystická. Úspěch byl obrovský, sál byl zcela vyprodán, přijely zájezdy z venkova, dokonce ze Slovenska, a mnoho zájemců se dovnitř vůbec nedostalo. Nutno však dodat, že většině návštěvníků nešlo o přednášku samotnou, spíše o to, aby osobně viděli a slyšeli Weinfurtera, jehož popularita byla veliká a přesahovala hranice země. Psyché se tak skutečně stalo Weinfurterem vysněnou baštou mystiky, a to nejen u nás, kde svého času mělo přes dva tisíce členů (mimochodem více než mnohé dnešní oficiální církve), ale své příznivce našlo i v zahraničí, počítaje v to dokonce Spojené státy. Svědčí o tom i dopisy otištěné v časopise samotném.

OBHAJOBA MYSTIKY PŘED ODPŮRCI

Weinfurter musel od počátku své poznání tvrdě hájit a probojovávat mu cestu. Dospěl v tom až k určité nesmiřitelnosti, ale příslovečné klacky mu jako první do cesty házeli jiní.

Musíme předeslat, že prakticky všechna česká hermetická a okultní společenství podléhala vnitřním hádkám a sporům – nejčastěji o vliv, funkce a z toho plynoucí požitky. Weinfurter toho byl osobně svědkem. Už první pražská lóže martinistů byla od počátku zachvácena osobními šarvátkami, různě se dělila, zanikala a znovu vznikala, podobný osud čekal i Theosofickou společnost. Navíc tyto společnosti zůstávaly ve sféře hermetických zájmů o různé magické evokace, probouzení tajemných sil a získávání mimořádných schopností, často šlo o pouhé intelektualizování. Byli mezi nimi lidé jistě odborně zdatní, kteří tvrdě a poctivě pracovali a pro duchovně-vědní obory a zvláště českou hermetiku vyšlapali pořádný kus cesty, ale i důležitě se tvářící břídilové a postavy morálně a psychicky velmi sporné. Weinfurter jako člověk, který si sám cestu magie prošel, ji však po poznání mystiky považoval za nízkou a ostře rozděloval takzvanou černou a bílou magii a propagátory těchto »nižších nauk« nemilosrdně tepal, byl-li jimi konfrontován. Jako každý úspěšný člověk, vzbuzoval i Weinfurter u svých konkurentů a oponentů žárlivost, u lidí malých duchem pak závist. Vyčítali mu kde co: že si ve svém časopise dělá propagaci jak své vlastní osoby, tak svých děl, že se podepisuje i pod některá přeložená díla, že spolek vede příliš tvrdou rukou, že je nekompromisní, arogantní, příliš sebevědomý, že na mystice vydělává. Spory tak vedl s některými hermetiky, spiritisty, teozofy a také okultisty, kteří vystupovali proti jeho mystické cestě. Veřejností sledovány byly například spory s Otakarem Griesem, Květoslavem Minaříkem a Paulem Bruntonem.

KARMICKÝ SPOR O PÍSMENKA

Otakar Griese (1881–1932) byl přerovský okultista, který předmětu svého zájmu obětoval celý svůj život počínaje existenčními otázkami a konče rodinným zázemím a tragickými důsledky pro vlastní zdraví. Díky tomu, že s výjimkou krátkého období nebydlel v Praze, stál i mimo ostré pře tamních hermetiků, vydával své vlastní časopisy a knihy a byl v kontaktu s pařížským popularizátorem okultních nauk a velmistrem tamních martinistů Gérardem Encaussem, řečeným Papus, který v rámci své Vysoké školy hermetismu udělil Griesemu titul profesora hermetických věd. (Titulem Prof. h. c. Herm. Dr. Otakar Griese se pak jeho držitel podepisoval v záhlaví veškerých svých článků.) Griese se v Čechách zasloužil o přechod z romantického pojetí okultismu na badatelskou úroveň a především českými hermetiky je považován za jednoho z otců zakladatelů. Jako takový však – podobně jako Weinfurter – výsledky své práce musel také obhajovat a prosazovat, a proto byl občas snad až zbytečně nekompromisní a nesmlouvavý.

Problémy si Griese přímo vyráběl jak jednáním s vydavateli, tak – a to nejčastěji – formou kritiky výsledků práce jiných. Takto si podal např. kabalistu Eliáše, rozepře měl ale i s pražským okultistou a vydavatelem Zmatlíkem, který mu nabídl vedení Okultní a spiritualistické revue. Griese to odmítl pohaněním časopisu ještě dříve, než začal vycházet. Zmatlík pak na toto místo přijal Karla Weinfurtera a tímto rozhodnutím udělal díru do světa, neboť se vzápětí stal prvním vydavatelem většiny jeho děl. Právě v tomto časopise Weinfurter začíná vysvětlovat a propagovat mystické učení, zveřejňuje překlady Kerninga a má obrovský úspěch u čtenářů. Griese na sebe nenechá dlouho čekat a ihned začíná Weinfurtera veřejně pranýřovat ve svém vlastním časopise Isis. Po odborné linii má spor dvě stránky – za prvé Griesemu vadí Weinfurterovo pojetí karmy: Griese tvrdí, že karma vylučuje zásahy Boží milosti a že osud člověka není ovlivnitelný – prostě jen plyne podle hvězd. Tomu z dnešního pohledu ovšem odporuje jak samotná astrologie, tak i smysl jógického snažení a princip duchovního zrání vůbec. V důsledku jde o problém svobodné vůle, který řeší filozofové i teologové řadu tisíciletí, a další ještě budou. Nadutost této kritiky dokazuje citát: „Kdo přezírá rozum, nejsa ještě osvícen, a domnívá se, že mu ho nahradí jakési mystické nazírání a spojení s Bohem, je domýšlivcem, který ještě dlouho bude se potáceti mezi Scylou a Charybdou nejrozmanitějších domněnek…“ (Isis 1922, str. 35). Přijmeme-li tezi, že samotná touha po Bohu je formou milosti, pak se ale na Grieseho nemůžeme zlobit, neboť bez tohoto nadání lze mystiku rozumem pochopit jen ne zcela dobře. Druhá a podstatnější je Grieseho kritika písmenkových cvičení. Griese je chápal ze svého hlediska magicky a tvrdil, že záleží na formě, jakou je to které písmeno vyslovováno. Weinfurterova skupina však na sobě už v počátku vyzkoušela, že vibrace v tomto vyslovování nejsou důležité, a že lze dokonce písmena vyslovovat v každém jazyku jinak, ba, že si je lze jen myslet. Magici si však myslí, že pouze ty správné vibrace mají tajemný vliv na tělo a ten teprve způsobí vnitřní probuzení. Dopátrat se přesně Kerningových úmyslů v těchto cvičeních bude stěží kdy možné, protože nebyla určena veřejnosti, ale k duchovní obnově jednoho konkrétního zednářského řádu.

Zveřejněna byla až jeho žákem Kolbem, ovlivněným nadto více indickou védantou. Griese nicméně otázce písmenkových cvičení věnoval celý V. ročník své Isis, takže hermeticky orientovaní zájemci mají dostatek materiálu ke studiu.

Na všem tom hašteření, vedeném veřejně v tisku i soukromě v osobních dopisech, bylo zajímavé to, že díla svého oponenta alespoň sem tam oba doporučovali ve svých časopisech. Grieseho problém předurčenosti se však podepsal i na něm samém, neboť ke konci své práce pochybuje o smyslu vlastního celoživotního snažení: „… prodělal jsem všechny fáze okultního balamucení… a jaká je bilance této práce? Že jsem vystřízlivěl, vrátil se k sobě (!) a našel sebe.“ (Isis 1922, str. 103) Jako bychom četli Weinfurtera, ovšem nikoli na konci, ale na začátku jeho cesty.

ROZKOL KVŮLI BRUNTONOVI

Události okolo Paula Bruntona a spolku Psyché dokazují rčení, že tím lepší prorok, čím vzdálenější je v čase či prostoru. PhDr. Paul Brunton (1898–1981) byl původně samotářský badatel v oboru duchovních nauk, svého času pozorný posluchač Ramana Maharišiho, jehož učení po svém transformoval do západem přijatelné podoby v řadě dodnes vydávaných a horlivě čtených knih. Všeobecně je považován za člověka, který indickou jógu zprostředkoval moderně myslícímu člověku, přičemž vystihl její nejvyšší duchovní podstatu. Především svými prvními knihami dosáhl světového věhlasu a nezůstal nepovšimnut ani v českých zemích.

Brunton jako západní jogín byl – podle Weinfurtera – žákem „největšího žijícího Mistra indického“ a pro české obdivovatele tedy mystikem prvního řádu. Jeho objev znamenal pro naše učedníky zjevení apoštola. Weinfurter byl zpočátku s Bruntonem v častém písemném kontaktu a obdivovaný Brit napsal také pro časopis Psyché několik původních, hezkých článků na pokračování přímo z jižní Indie. Weinfurter přeložil a roku 1937 vydal jeho Tajnosti indické, které ve svatém nadšení označil za „největší mystické dílo 20. století“, a naopak poslal Bruntonovi do Indie ke zhodnocení svůj Ohnivý keř. Brunton jím byl prý doslova nadšen, v dlouhém dopise dílo rozebírá po jednotlivých kapitolách a nachází shody mezi učením Ohnivého keře a výroky Maharišiho. Pro Bruntonovy ctitele byly naopak zajímavé a dokumentárně cenné popisy jeho pobytu u indického světce, které Weinfurter odkrývá v Psyché (roč. XIV.). Brunton byl překvapen i tím, že Weinfurter lokalizoval tzv. duchovní srdce, tedy sídlo ducha a centrum mystické koncentrace. (Podle indické tradice je vpravo od středu prsou, zatímco Weinfurter vycházel z tradice křesťanských mystiků, u kterých je v centru.)

Brunton byl pro Weinfurtera vůbec důležitou postavou, neboť takto známý a všeobecně uznávaný »vědec ducha« mu potvrzoval pravdy, o které se otírali a které Weinfurterovi vyčítali někteří čeští hermetici. Weinfurter zmiňoval Bruntona takřka v každém svém článku, používal superlativů „slavný P. B.“, „sám P. B.“, „náš pan B.“ apod. a zdejší publikum mu připravil tak, jak na něj nečekalo asi nikde ve světě. Minimálně roční náplň časopisu Psyché (1937) je více věnována mystice indické, józe, překladům Vivékanandy apod. Koncem roku pak Weinfurter vydává i Tajnosti egyptské, předem už citacemi a poukazy notně propagované v časopise.

Uvnitř spolku tak Weinfurter zapaluje možná až příliš »ohnivý keř« Bruntonových ctitelů, jejichž mluvčím se pomalu a jistě stává Josef Hoznourek. Ten také jménem spolku Bruntona pozval a vysněný guru konečně na podzim 1937 navštívil poprvé Prahu. Na jeho téměř měsíční pobyt u nás se konala sbírka, do níž přispěla řada pražských členů spolku, neboť finanční nároky hosta nebyly nikterak skromné. Jeho příjezd i pobyt v Praze ale zůstal spolku utajen, takže většina členů se o něm dozvěděla až po jeho odjezdu. Pročpak to? „Poněvadž pan Paul Brunton není ani světovým cestovatelem, který se rád dává obdivovat davem, ani dryáčnickým »mistrem«, který vystupuje s vážností komickou, maskuje duševní prázdnotu zevním leskem, ani cestujícím fakírem, který provádí svoje kouzla za peníze, ani spisovatelem vymyšlených teorií o tajné vědě a jiných záhadách. Poněvadž dále pracuje jen a jen potají v malých kroužcích mystiků, kteří mohou přijímati jeho pokyny a učení, aby je pak šířili dále mezi těmi, kterým se prozatím nedostalo štěstí přijíti s ním osobně do styku,“ vysvětluje Weinfurter následně ve svém časopise (Psyché, roč. XIV., č. 8), ačkoli v tom neměl prsty. Důvodů však bylo víc a některé šly mimo předsedu samotného.

Brunton prý předem projevil přání sejít se s maximálně deseti členy spolku, nakonec jich však bylo šestatřicet. Weinfurterovi se celá věc vymkla z rukou. Bez jeho vědomí vítala Hoznourkova klika Bruntona už při příjezdu a pak se s ním setkávala na soukromých meditacích, kde vedli i jiné rozhovory. Sám Brunton byl v Praze spokojen, chválil celou mystickou skupinu a v dopise upřímně sděluje, že jinde ve světě tak dobře zorganizovanou a pracující mystickou skupinu neviděl.

Brzy po jeho odjezdu začali někteří členové spolku šířit Bruntonovo učení po svém, možná v podvědomé snaze vymanit se z tvrdých pravidel spolku a povinnosti praktikovat mystická cvičení dle Ohnivého keře. Weinfurter konečně zavětřil a nechal tyto snahy pranýřovat na valné hromadě. Vystihl totiž nebezpečí, které by mohlo spolek rozklížit tak, jak to ve svém životě už mnohokrát pozoroval a zažil u sdružení jiných. Koneckonců byl v právu – v samotných zásadách spolku byl zákaz propagovat či praktikovat učení jiná. Ve spolku došlo k nesouladu, ke změnám ve výboru a odchodu nespokojenců. Nutno říci, že mezi nimi byli mnozí důležití členové: kromě knihovníka Hoznourka také jednatel František Jirásek s manželkou Mary, kteří přispívali do časopisu, stejně jako Arnošt Čapek, pozdější překladatel Bruntona a bratr Weinfurterovi naopak věrného Otakara. Někteří odešli, někteří zůstali v Psyché, ale s odpadlíky se stýkali, začali o Weinfurterovi trousit pomluvy, až je on sám musel ze spolku vyhodit. Zrada »bruntonovců« byla pro chod spolku osudovou ranou, neboť mnozí byli v zodpovědných funkcích, anebo byli pokročilými mystiky, kteří učení brali poctivě, nezávisle studovali a obohacovali spolek vlastní zkušeností. Pozapomněli však, z čeho vyšli, a začali mít pocit, že svého učitele přerostli. Weinfurter pak začal nacházet v Bruntonových knihách omyly a nedostatky, které, zdá se, nebyly účelové, ale týkaly se základů mystické nauky a Weinfurterových celoživotních zkušeností. Tak například Bruntonovi vadí „telepatie a jiné podobné schopnosti, které jsou odvislé od spojení s jakousi univerzální nebo světovou Duší“. Kritikou magie popíral Weinfurterovu celoživotní zkušenost a praxi, jakož i prakticky polovinu jeho díla a okultního zkoumání, neboť počátky Weinfurtera lze spojit s počátky našich hermetiků, poctivých badatelů, hodnotu jejichž díla prověřil čas. Za magii považoval Brunton i takzvané užívání myšlenkových sil, tedy učení Mulfordovo. Weinfurterovi naopak vadil pojem světová Duše, kterým se Brunton odchýlil od svých indických učitelů, neboť je to pojem „čistě západní a žádný indický Mistr ani jiný spisovatel tohoto pojmu nezná“. Zásadní však bylo, že Brunton nepotřeboval pojem Boha, který je pro křesťanského mystika podstatou. Brunton navíc svým českým obdivovatelům zamlčel Maharišiho díla a při pátrání po tomto Bruntonově zdroji se zjistilo, že anglický žák učení velkého Inda – ve snaze zpřístupnit ho Západu – přejal poněkud »po svém«, a tak Weinfurter dílo východního Mudrce sám přeložil a předložil českým čtenářům. Překlad se českým bruntonovcům nelíbil hlavně pro Weinfurterovy poznámky, to ale netušili, že Brunton sám se od Maharišiho již počínal odklánět a formoval svůj vlastní »mentalismus«.

Třetí a základní Bruntonovu knihu, Tajnou stezku, vydal Weinfurter s finančními potížemi, neboť angličtí majitelé autorských práv chtěli třikrát vyšší sumu a také krize zvýšila náklady. Došlo tak k paradoxu, kdy totéž číslo časopisu Psyché tepe Bruntonovy sektáře a zároveň propaguje jeho knihy, neboť vydavatel potřeboval, aby se dobře prodávaly. Situace se vyhrotila v otevřené nepřátelství a oboustranné napadání, až Weinfurter napsal: „Máme nyní v Praze sektáře, kteří vyhlašují Angličana P. Bruntona za spasitele světa a nepřestávají vydávati letáky proti naší mystice a mé osobě. Před těmi varuji každého mystika i nemystika, protože nebezpečně agitují mezi našimi členy i nečleny a namlouvají jim, že je nejvyšší čas, přistoupiti k nim a uvěřiti falešným naukám jejich učitele. Běda těm, kdo se dají nebo dali obelstít satanskými vlivy, které tu v pozadí hrají hlavní úlohu. Náš spolek nyní vydává leták, ve kterém je odhalena pravá tvář P. Bruntona i příčiny, které vedly mne a naše žáky, abychom naprosto odmítli jeho nauky, které nejsou ani jeho, nýbrž Mudrce Maharišiho, ale zkomoleny k nepoznání. P. Brunton zapřel nám jen proto spisy Maharišiho, abychom jeho považovali za Mistra, a nikoli Světce z Arunačaly.“ (Psyché roč. XVII., č. 3). Silná slova, která byla sebeobranou proti hrozící katastrofě, v zásadě však poctivému Bruntonovi ublížila, i když nesrovnatelně méně, než aktivity jeho obdivovatelů ublížily Psyché.

Při šířce a záběru Weinfurterových zájmů v esoterní oblasti nebylo by, pravda, pro kohokoli problémem vytrhnout odstavec z některého jeho díla a pranýřovat ho za něj. Je však zapotřebí si uvědomit, že jde o celoživotní zkoumání badatele, dvacet let publikování a více než pět desítek děl na různá témata, která vydával v různých etapách svého vývoje. Z uvedených zásadních rozmíšek je však patrno, že jejich původcem nebyl Weinfurter, ale ti, kterým vadil, kdo ho napadali či mu chtěli způsobit škody. Každopádně událost s Bruntonem navrátila Weinfurtera od Východu k mystikům křesťanským, což je dobře, neboť kromě toho, že byli jeho hlavním životním tématem, jejich znovuobjevení a zpřístupnění českým zájemcům bude mít už navždy velký význam.

ODCHOD MYSTIKA

Nesváry byl spolek postižen až do roku 1940, kdy byl zakázán nacisty, stejně jako časopis Psyché. Na celou událost měla vliv osobnost velmi sporná – trojnásobný doktor, teolog a magik, okultista, publicista, člověk nesmírně inteligentní a nadaný, ale také aktivní fašista a homosexuální černá ovce rodiny: Jiří Arvéd Smíchovský. Jak vypráví jeden z pamětníků, Weinfurter ho do spolku přivedl coby nováčka, představil ho jako svého tajemníka a ihned ho posadil do čela stolu. Nadšen Smíchovského znalostmi okultních oborů bezmezně mu věřil a zasvětil ho do mnoha spolkových i osobních záležitostí, a dal mu tak nad sebou moc, netuše, jak osudově bude zneužita. Smíchovský měl totiž jako tajný agent gestapa za úkol dohlížet na všemožná okultní sdružení a Psyché mu posloužilo za dobrý příklad jeho vzorné spolupráce s nacisty. Smíchovský skončil ve vězení mnohokrát – už za nacistů a později znovu za komunistů, neboť to jako agent táhl na všechny strany a s kým se dalo, včetně StB. Udával, uplácel, zapíral a přiznával. Jako černý magik se pak zaprodal Satanovi a ten si ho nakonec vyzvedl až v roce 1951 z komunistického vězení. Každopádně byl Weinfurter jen jedním z mnoha, kterým pomohl do vězení nebo na věčnost.

Poté, co Smíchovský udal Weinfurtera, byli předseda i další činovníci spolku zatčeni, spolková i Weinfurterova osobní knihovna zabaveny a spolek byl rozpuštěn. Weinfurter byl uvězněn na tři měsíce a ve věku třiasedmdesáti let fyzicky trápen a ponižován. Musel například drhnout záchody a prochladlé vězeňské chodby, přičemž dostal zápal plic, se kterým byl propuštěn domů. Nechme zavzpomínat jeho manželku Boženu: „Začal pak slábnout, takže jsem mu upravila lůžko v jeho pracovně, kde se nejraději zdržoval. Tam jsem si také dala ke spaní pohovku, abych byla nemocnému stále po ruce. Ale neztěžoval mi nikdy mou povinnost ošetřovati ho. Jeho nezměrná trpělivost byla mnohým vzorem a pomáhala jim poměrně klidně přecházeti přes všechna utrpení, kterých za vlády nacistů byl jen málokdo ušetřen. V jeho nemoci zjevila se mu Matka Boží a slíbila mu, že v březnu bude již svého utrpení zbaven.“ Karel Weinfurter zemřel 14. 3. 1942 v 15 hod.

PSYCHÉ PO WEINFURTEROVI

Světlo mystiky za nacismu nestačilo pohasnout. Již v říjnu 1945 svolala Božena Weinfurterová do pracovny zesnulého předsedy poradu předních pracovníků mystického hnutí a ještě téhož podzimu byl spolek obnoven. Jeho předsedou se stal Weinfurterův věrný přítel a spolupracovník dr. Ing. Otakar Čapek. Kromě toho, že si později Boženu Weinfurterovou vzal za manželku, byl důstojným pokračovatelem svého předchůdce a autorem vynikajících knih (Ježíš Kristus ve světle mystiky, Proč se znovuzrozujeme, Encyklopedie okultismu, mystiky a všech tajných nauk aj). Některé Weinfurterovy knihy byly vydány znovu, vycházel i časopis Psyché. Po válce byl po duchovním povzbuzení velký hlad, a to nejen mezi mystiky, a tak byl obrovský zájem i o obnovené přednášky spolku. Čapek byl vynikající hlavně tím, že – byť šíře jeho zájmu byla rovněž široká – se veřejně zabýval šířením mystiky a pomohl jejímu zprůhlednění novým zájemcům anebo těm, kteří neprošli s Weinfurterem celou cestu vývoje od okultismu, a nebyli tedy schopni pojmout celé spektrum jeho učení a návodů. Bohužel toto období bylo rovněž násilně ukončeno nástupem komunismu v roce 1948.

WEINFURTEROVA OSOBNOST

Že se »na Weinfurtera« chodilo, není přehnané tvrzení. Jeho popularita přesáhla hranice naší země jako důsledek vytrvalé a důkladné práce v oboru, kterým velká část společnosti žila. Weinfurter své životní téma prožil a vrchol duchovních nauk v mystice vyzkoušel na sobě. Měl tedy to »své jasno«, které mu nešlo vzít, a proto působil sebejistě, a to samo o sobě je dráždivá, pro někoho odpuzující, pro jiného magnetická vlastnost. Na druhou stranu se od počátku až úzkostlivě bránil tomu, být považován za guru, což bylo nebezpečí, které mu v době jeho největší popularity hrozilo. V čem tedy spočívalo jeho charisma? Weinfurter byl velmi vysoké postavy, jeho obrýlený zjev k tomu dodával pocit důvěryhodnosti »ctihodného pana učitele«. Ke své postavě měl neadekvátně slabý hlas, který si paradoxně vynucoval soustředěné naslouchání. Podle pamětníků na veřejnosti neprojevoval ani špetku humoru, známky po něm není ani v jeho knihách.

Měl však i jiné zájmy, než jen okultismus; je například známo, že od mládí až do doby své dospělosti sbíral hmyz. Díky tomu dokonce sepsal v češtině chybějící odbornou publikaci o mikroskopické technice, používanou pak ve školství. Málo se také ví, že ho zajímala i hudba. Veřejně se tím nikde nechlubil, ale učil se například hrát na příčnou flétnu. Prý mu to moc nešlo.

Rozhodně největší devízou bylo jeho mimořádné jazykové vybavení. Zmíněný způsob, jakým překládal z originálu na schůzích spolku Psyché, byl také způsobem, jakým psal knihy. Jak dosvědčila manželka a zároveň písařka většiny jeho děl, Weinfurter chodil po místnosti a věty diktoval, jako by jim naslouchal odkudsi shůry, anebo takto překládal do českého jazyka a k překladům hned doplňoval poznámky a vysvětlivky, mnohdy zajímavější než samotný původní text. Často v takové rychlosti, že je nebylo možné stačit ani psát. Paní Božena se skutečně naklapala milionů písmen, ale například při překladech nebo životopisech mystiků prý mívala pocit, že k ní mluví dotyčné osobnosti odkudsi shůry. Stejným způsobem Weinfurter mluvil i při přednáškách na veřejnosti: věcně, s vysvětlováním srozumitelným i laikovi, zároveň však s nekompromisností a zaujetím, které bralo dech. Čtenáři často říkají, že jim samotné čtení jeho knih přináší potěchu a duchovní zklidnění, podobně jako u knih jiných duchovních osobností. To bylo možné jen díky tomu, že byl své věci oddán duší i tělem, a mystika a duchovní nauky byly skutečnou součástí jeho osobnosti.

VÝZNAM A ODKAZ DNEŠKU

Spolek Psyché byl obnoven i po roce 1990. Po jistou dobu vycházel opět časopis Psyché, dnes už jen coby interní věstník spolku. Důležitým počinem bylo vydání několika základních Weinfurterových děl, za což patří dík zvláště manželům Vítovským. Spolek prošel několika fázemi vývoje a dnes se pravidelně schází jen několik jeho členů. Stejně jako Weinfurter sám odmítal stát se uctívaným guru, ani dnešní mystici ho neberou nikterak dogmaticky – s vědomím, že doba a poznání pokročily, však ve světle jeho mystické nauky pracují dál na svém duchovním růstu. Vydávání jeho knih se pak chopili i jiní, a tak jsou dnes zájemcům snadno dostupné.

Karel Weinfurter navždy patří k pionýrům novodobého poznávání duchovních nauk. Jako literát zprostředkoval českému čtenáři řadu neznámých či nedostupných děl, seznámil veřejnost s duchovními osobnostmi, tajnými řády a společnostmi, odhalil skrytý smysl jejich učení. Jako spiritista, okultista, člen několika řádů a horlivě pracující mystik poznal a vyzkoušel na sobě nebezpečí, která člověka na této cestě mohou potkat, podrobně je popsal a důrazně před nimi varoval. Jeho zásluha za odhalení odvěkých mystických pravd, pochopení mystiky a za její rozvoj u nás je nezměrná. V roli šéfa spolku i autora naučných knih nekompromisně dbal praktické stránky duchovního směřování, neboť věděl, že pouhé teoretizování uspokojí intelektuální zájem, ale nemá valného významu pro duchovní vývoj člověka. Sám v tom projevil vysoké osobní zaujetí a oddanost a tato výzva k vyšším cílům zůstává platná dodnes. Pro jeho obdivovatele i odpůrce.

Josef Sanitrák

Autor připravuje o Karlu Weinfurterovi, jeho díle a spolku Psyché obsáhlou publikaci. Bude proto vděčen za každou připomínku, fotografie, knihy, dopisy a další dokumenty. Nabídku k jejich zapůjčení, odprodeji či věnování můžete zaslat na e-mailovou adresu sanitrak@seznam.cz nebo na jméno autora do redakce našeho časopisu.

     Obsah čísla 9/2002