Historie svobodného zednářství a ženy

Svobodné zednářství se jako společenství čistě spekulativní (poněkud zavádějící avšak běžně používaný termín; chápejme jej ve smyslu spirituální) zrodilo v Anglii roku 1717. Jako organizace nevzniklo »na zelené louce«, nýbrž převzalo organizační struktury od podobných společenství, na něž navázalo.

VYTRVALÉ ODMÍTÁNÍ

Známá a populární je návaznost na středověké hutě stavitelů katedrál a jiných převážně kamenných chrámových staveb. Od těchto převzalo rozdělení dělníků do tří skupin: učni, tovaryši a mistři. Od církevních, zejména rytířských řádů si zednářství zapůjčilo a ke své potřebě upravilo řádovou strukturu v čele s velkým mistrem (velmistrem). To jsou dva základní kořeny, na nichž se budovala zednářská organizace. Jednalo se o instituce čistě mužské – mezi staviteli neměly ženy místo (ostatně všechny středověké řemeslné cechy byly mužskou záležitostí) a rovněž ženské řeholní instituce nevytvářely řády s vojenským zaměřením.

V době svého vzniku bylo duchovní zednářství doménou výhradně mužů a to jistě nejen z uvedených historických důvodů. Ženy se ve větší míře ve společnosti začaly prosazovat až ve století devatenáctém. V první polovici století osmnáctého nebylo jejich místo jinde než v domácnosti; ženy neměly často ani nejzákladnější vzdělání a očekávalo se od nich jen mateřství, výchova dětí, udržování »tepla rodinného krbu«, podřízenost a podpora manžela. Důkazem toho, že tvůrci moderního svobodného zednářství ani neuvažovali o možnosti přijímání žen do řádu, je i první kniha zednářských konstitucí sepsaná Jamesem Andersonem a vydaná v Anglii roku 1723 (známá také pod názvem Staré povinnosti). Zde stojí výslovně uvedeno: Ti, kdož chtějí být připuštěni k členství v lóži, musejí být dobrými, loajálními a svobodně narozenými muži zralého a rozumného věku, ani nevolníky nebo ženami, nemravnými nebo neslušnými lidmi, nýbrž dobré pověsti.

Ženám tak bylo napříště bez zvláštního vysvětlení přiřčeno místo spolu s nevolníky, nemravnými a neslušnými lidmi. Jeden z komentářů ještě z 18. století se vyjadřuje mírněji, když říká: Neboť i když krásné pohlaví vysoce oceňujeme, nepřipouštíme ho k nám, aby jeho půvaby nebránily našim bratřím na pracích v dodržování pořádku. Je to zajímavý názor, který ovšem dokládá, jak říká Susanne Winkler, že se muži dají snadno svést z cesty ke svému cíli nebo nejsou o možném úspěchu opravdu přesvědčeni.

Ještě v prvních desítkách let existence si řád udržoval některé nepsané zvyklosti i psané předpisy z dob dávno minulých: řádové regule např. vyžadovaly, aby se kandidát na členství podrobil zdravotní prohlídce u lóžového lékaře, jež měla prokázat, že je fyzicky zdatný a schopný nosit těžká břemena – požadavek, který a priori vylučoval ženskou sílu.

Díky biblické legendě o stavbě Šalomounova chrámu však existovala jedna, alespoň legendární žena, jíž bylo přiznáno členství v bratrstvu: královna ze Sáby. Zejména v německých chrámech bývá často zobrazována, byť obvykle spolu s Šalomounem. Náležela do historie jeruzalémského svatostánku a tak ji stavební cechy uznávaly a uctívaly. Byla však jedinou výjimkou. Anderson se zmiňuje i o královně Alžbětě I. anglické: I tak vzdělaná a velkomyslná královna Alžběta, jež podporovala všechna ostatní umění, svobodnému zednářství nepřála jen proto, že se jako žena nemohla zednářem stát. (Zde měl Anderson na mysli pochopitelně ještě skutečná stavební bratrstva; spekulativní zednářství tehdy ještě neexistovalo.) Charles Johnson roku 1723 píše: Vznešená panovnice nemohla být vzhledem ke svému pohlaví do řádu přijata. Tím byla uražena její zvědavost a bylo to snad jedinkrát za její dlouhé panování, kdy zvítězila žena nad královnou.

Přestože František Štěpán Lotrinský, císař Svaté říše římské národa německého, byl sám zednářem, jeho císařská manželka Marie Terezie chovala proti řádu nelibost. Zřejmě z podobného popudu jako Alžběta jednala tehdy, když zakročila proti lóži Zu den drei Kanonen. Ještě v době jejího panování se však po Vídni rozšířila pověst, že se jednou v mužských šatech zúčastnila práce v jedné vídeňské dílně (dílna je jiné, v podstatě rovnocenné označení pro zednářskou lóži).

Velmi brzy po ustavení moderního svobodného zednářství se ozvaly hlasy odmítající vylučování žen. Např. roku 1737 mínil pařížský dopisovatel listu Vossische Zeitung, že ve Francii způsobí ženy zkázu řádu tím, že dají svým manželům pocítit žárlivost za to, že je vylučují z tajemství bratrstva. Ve švýcarském Bernu dokonce ženy popuzovaly vládu, aby proti řádu zakročila. Byly to prý nespokojené manželky, kterým se nepodařilo vylákat ze svých manželů-zednářů zednářské tajemství. V Německu Johann Wolfgang von Goethe složil veršovanou básničku jako protest žen proti bránění vstupu do dílen.

Vytrvalé odmítání vedlo k tomu, že mnohé příslušnice ženského pohlaví rády přispívaly k projevům profanování zednářských tajností a vyhledávaly možnosti boje proti řádu. Jiné se snažily proniknout do lóží. Již v 18. století se zrodily legendy o ženách, kterým se to podařilo. Údajně první zednářkou byla Elizabeth Aldworth. Její otec, vikomt Doneraile, řídil práce lóže na svém venkovském sídle. Mrs. Aldworth se stala svědkem jedné z nich a byla prý zasvěcena, aby zachovala mlčení. Za francouzského konzulátu se prý manželka generála Xaintrailles zúčastnila prací lóže Les Artistes. Vypravuje se také, že roku 1877 byla do jedné uherské lóže zasvěcena hraběnka Helena Hadik-Barkoczy. Její otec byl posledním mužským potomkem rodu a ona byla prohlášena za náhradního syna a podle zákona byla tudíž mužem. Jedna užhorodská lóže prý vyhověla jejímu přání a přijala ji. Velký orient uherský však proti tomu protestoval a prohlásil toto zasvěcení za neregulérní.

LEGENDY Z OBDOBÍ POČÁTKŮ

Aby byl zájem žen o příslušnost k organizacím podobného druhu uspokojen, vznikla ještě v 18. století řada sdružení podobných zednářským, která doznala značného přílivu zájemců. Ve Francii vznikly Řád rytířů a nymf růže, Společnost druhů Pénelopiných, Řád blaženosti, Řád dřevorubců, Řád kotvy a mnohé jiné. Přijímaly muže i ženy. Místům, kde se scházely, se říkalo háje, lesíčky, ba dokonce chrámy lásky; členky byly nazývány sestřenice nebo přítelkyně. Ať bylo jejich zaměření jakkoli seriózní, je pravda, že leckteré z těchto takzvaných řádů sloužily pro pobavení vznešené společnosti, jíž se časem staly zednářské lóže svou důstojností a vážností nepohodlnými.

V Německu se za pomoci kolínského duchovního Klementa Augusta rozšířil Řád mopslí. Jeho členy byli muži i ženy povinně katolického vyznání. Jako odznak příslušnosti nosili malé porcelánové mopslíky. Psík »mopsl« byl symbolem věrnosti k řádu. Mopslí řád se šířil od roku 1740 hlavně po malých německých dvorech a univerzitách. Protože vznikl nedlouho po vydání první papežské protizednářské buly (In eminenti papeže Klementa XII. z roku 1738), byly jeho členy zejména příslušníci dvorské společnosti, kteří nechtěli mít se skutečným zednářstvím nic společného.

Mopslí řád se stal známým díky spisu, který byl vydán roku 1745 v Amsterodamu a v němž je řeč o hodně pošetilém rituálu. Jeho ceremonie byly prý opravdu dětinské a postrádaly hlubší morální obsah. Ve spisu byl připojen obrázek přijímání do řádu. Přijímaná má při obřadu políbit mopslíka na zadek. Řád brzy beze stopy zmizel a zachovalo se po něm jen několik porcelánových figurek s vyobrazenými mopslíky.

Kromě Francie a německých států se pseudořády podobného druhu vyskytovaly zřídka. Jejich rituály byly vždy více či méně založeny na rituálech zednářských, málokdy se však odvolávaly na stavitelství nebo kamenické řemeslo.

Ve Francii se posléze zrodilo tzv. »adoptivní zednářství«. Vzniklo po určitém váhání z iniciativy Velkého orientu francouzského roku 1774 jako řešení nabídnuté ženám. Šlo o lóže, které přijímaly muže i ženy a pracovaly podle rituálů ne nepodobných zednářským. Adopcí rozumíme systém, v němž je každá lóžová hodnost obsazena dvakrát – sestrou-členkou lóže a bratrem z patronátní mužské lóže, čímž jsou ovšem ženy postaveny do podřízené role.

Adoptivní lóže dosáhly ve Francii značného rozkvětu ještě před revolucí roku 1789. Byl to systém, který výborně vyhovoval urozeným dámám z vysoké dvorní společnosti. První velkou mistryní byla prý vévodkyně bourbonská, po ní následovala kněžna Lamballe a vévodkyně de Chartres. Mezi členkami nechyběla údajně ani francouzská královna Marie Antoinetta, jak o tom svědčí její vlastní zmínka v jednom dopise. Podle Eugena Lennhoffa se dámské lóže scházely s velkou okázalostí a nádherou. Přicházeli slavní umělci, pořádaly se umělecké a vědecké přednášky, koncerty, vypisovaly se ceny, vybíraly se příspěvky na dobročinné sbírky, vydávaly se pamětní mince za záslužné činy, zpívaly se písně a večer uzavíral výpravný ples.

Revoluce sice na čas tyto aktivity utlumila, nicméně později se adoptivní lóže vynořily opět. Je dokonce prokázáno, že Napoleonova choť císařovna Josefina navštívila štrasburskou adoptivní lóži Les Francs Chevaliers. Postupně však dílny tohoto typu zanikly.

MARIA DERAISMES

Aby mohly být vůbec do zednářství oficiálně přijaty, musely napřed ženy podniknout velký boj za svoji emancipaci. V průběhu 19. století dosáhly ženy v boji za rovnoprávnost značných úspěchů. Zakládaly různé vzdělávací spolky, progresivní vydavatelé jim umožňovali publikovat články ve svých periodikách a ve Francii dokonce ženy uspořádaly kongres, na němž se vyjadřovaly k otázkám občanských práv, zákonodárství, výchovy a vzdělávání, možnostem zastávat různá povolání. Všechny tyto a jim podobné iniciativy připravily půdu pro vstup žen do zednářského řádu na podkladě rovnosti s bratry-mužskými členy.

V zednářství se pomalu prosazovaly dva vůči ženám pozitivní proudy: lóže smíšené (tj. lóže, které sdružují muže i ženy) a lóže čistě ženské.

Vznik smíšeného zednářství je spojen především s významnou ženou Marií Deraismes. Narodila se v Paříži roku 1828 v rodině obchodního komisionáře. Dostalo se jí poměrně širokého vzdělání nezvyklého u dívek její doby. Po smrti svých rodičů žila sama v Paříži a ve svém bytě přijímala osobnosti uměleckého života. Její salon se postupně stal vyhlášeným a hojně navštěvovaným kulturním místem. Přispívala také do různých ve své době proslulých časopisů. Když bylo v roce 1866 svobodné zednářství napadeno klerikálním tiskem, rozhodli se zednáři bránit se veřejně organizovanými filozofickými konferencemi. Maria Deraismes byla požádána zednářem Léonem Richerem, aby se podílela na cyklu přednášek organizovaných Velkým orientem francouzským. Zpočátku váhala, pak však souhlasila a měla nečekaně veliký úspěch. Přednášky byly zakázány po začátku války roku 1870 a Maria byla nucena opustit Paříž. Ještě předtím spolupracovala s časopisem Léona Richera Le Droit des Femmes (Práva žen; později změněno na L’Avenir des Femmes – Budoucnost žen). Také její salon byl vyhlášeným místem, kde se scházely významné osobnosti pařížského kulturního i veřejného života a nechyběli mezi nimi ani svobodní zednáři.

Posléze se Deraismes veřejně hlásila k republikánství a svůj řečnický a novinářský talent dala do služeb svého politického zaměření. Republikáni sice v roce 1871 nevyhráli, nicméně kampaň, kterou Maria Deraismes vedla, značně zmenšila počet přívrženců jejich protivníků. Pracovala také v Lize za práva žen, jež se roku 1873 změnila na Asociaci za zlepšení ženského údělu (Association pour l’amélioration du sort de la femme) a bojovala zde za občanská a politická práva žen. V roce 1874 obnovila své přednášky s takovou výřečností, že si ji předvolal předseda kanceláře prefektury a žádal ji o umírnění svých projevů – pochopitelně bezúspěšně. Ve veřejném životě došlo k několika pozitivním změnám: v letech 1874 a 1875 byla přijata opatření na ochranu žen a dětí. Také všeobecné hnutí za ženskou emancipaci doznalo posílení. Maria přesto ve svém úsilí nepolevila. Postupně začaly být zakládány dívčí školy a volalo se po umožnění vysokoškolského vzdělání pro ženy. Občanských a politických práv žen však nebylo dosaženo a Maria proto vyvíjí neutuchající aktivitu: přednáší v Paříži i mimo metropoli, předsedá kongresům organizovaným časopisem L’Avenir des Femmes i Asociací za zlepšení ženského údělu. V prosinci roku 1878 se po Léonu Richerovi stává předsedkyní této asociace. V roce 1881 zajišťuje předsednictví Antiklerikálního kongresu, při němž byla přijata zásadní rozhodnutí o odluce církve a státu. Řídí také první Mezinárodní kongres za práva žen.

Roku 1881 dostala nabídku na kandidaturu ve volbách; odmítla však, protože její potenciální zvolení by tak jako tak bylo prohlášeno za neplatné. Zákony o politických právech se totiž doposud nezměnily a její aktivita by tak byla jen protestní akcí.

Téhož roku se však Maria Deraismes chystala vstoupit do svobodného zednářství. Její přítel a spolupracovník Léon Richer se již po třicet let snažil prosadit myšlenku připuštění žen do řádu. Dr. Georges Martin, zednář od r. 1879, který již dříve Marii podporoval z pozice obecního radního pařížské čtvrti la Gare, propagoval stejný cíl. Zednářské obedience však zarputile odmítaly jakékoli zasvěcení ženy. Roku 1881 lóže Les Libres Penseurs (Svobodní myslitelé) v Pecq nedaleko Paříže rozhodla začlenit do svého vnitřního řádu stať o přijímání žen. Velká symbolická lóže skotská, do níž náležela, však toto rozhodnutí zrušila. Svobodní myslitelé na ní trvali, ze své velkolóže vystoupili a dílna Les Libres Penseurs se stala nezávislou. Dne 14. ledna 1882 byla Maria Deraismes za přítomnosti mnohých význačných zednářů zasvěcena. Navštěvovala její práce jen pět měsíců, poté od pravidelné účasti upustila, aby nekompromitovala zastánce starých zvyklostí, kteří posléze lóži opustili a vrátili se do své bývalé obedience.

Byť její aktivní zednářský život byl krátký, salon Marie Deraismes byl nadále doménou svobodných zednářů více než dříve. Jasně se ukázalo, že je třeba založit novou obedienci, jež by byla otevřena pro muže i ženy bez rozdílu. Georges Martin se v této věci stal nejbližším spolupracovníkem Mariiným. Pro myšlenku smíšeného zednářství získal některé bratry a Maria vyhledala ve svém okolí ženy, které tato idea oslovila. V letech 1892 až 1893 proběhly zasvěcovací obřady a první lóže nové obedience byla založena. Dne 4. dubna 1893 pak v Paříži vznikla Velká smíšená lóže skotská Lidské právo (Grande Loge Mixte Ecossaise Le Droit Humain). Od počátku se deklarovala jako otevřená oběma pohlavím a jako mezinárodní. Tento úspěch byl posledním, jehož se Maria Deraismes dočkala – zemřela 6. února 1894.

SMÍŠENÉ ZEDNÁŘSTVÍ LE DROIT HUMAIN

Počet členů nové velelóže vzrůstal tak rychle, že již roku 1895 byla založená druhá lóže v Lyonu, třetí v Blois, čtvrtá v Paříži a pátá ve Le Havru. Posléze vznikly dílny i v Tunisu, Curychu, v Anglii, Nizozemí, Belgii, Indonésii, Indii, USA a jinde. Z iniciativy Georgese Martina pak byla založena i nejvyšší rada, která uděluje tzv. vyšší stupně zasvěcení Skotského ritu starého a přijatého: čtvrtý až třicátý třetí. Tento čin se však stal jablkem sváru, protože některé z lóží prvních tří tzv. symbolických stupňů (učeň, tovaryš, mistr) nechtěly přijmout podřízenost autoritě, která uděluje stupně vyšší než ony. Nakonec došlo ke schizmatu, několik dílen se odtrhlo a vytvořilo Velkou smíšenou lóži symbolickou (Grande Loge Mixte Symbolique). Rozkol se podařilo překonat až po první světové válce.

Roku 1899 obdržela dosavadní velká lóže označení Mezinárodní smíšený zednářský řád Lidské právo (Ordre Ma onnique Mixte International Le Droit Humain). Oficiálně byl ustaven 12. června 1901. V jeho Deklaraci zásad stojí mj. psáno: Článek 1. – Mezinárodní smíšený zednářský řád Lidské právo potvrzuje základní rovnost dvou lidských bytostí: muže a ženy. Proklamací „Lidského práva“ chce řád, aby se na celé zemi rovným dílem těšili sociální spravedlnosti lidstva organizovaného do svobodných a bratrských společenství. Článek 2. – Řád je složen ze svobodných zednářů obou pohlaví bratrsky sjednocených bez rozdílů rasových, náboženských, filozofických. Aby dosáhl tohoto cíle, ukládá si rituální a symbolickou metodu, díky níž budují jeho členové svůj chrám k dokonalosti a slávě lidství.

Ustanovením svého prvního článku se Řád veřejně zřekl zásad stanovených v Andersonových konstitucích, které jsou jinak mnohými mužskými obediencemi považovány za všeobecně platnou zednářskou chartu.

Dnes je Řád řízen Nejvyšší radou, jež sídlí v Paříži a je složena ze zástupců jednotlivých národních odnoží – federací a jurisdikcí. U každé federace jmenuje Nejvyšší rada velkého komandéra, který je prostředníkem mezi ní a pařížskou radou.

Každá národní federace je autonomní, řídí ji Národní rada. Vždy jednou za sedm let se schází mezinárodní konvent (valné shromáždění). Národní odnože nazývané federace (federací rozumíme sdružení více lóží pracujících ve stejných zasvěcovacích stupních) v jednotlivých zemích vznikají zasvěcením nezbytného počtu nových žadatelů a postupným zakládáním lóží. Jakmile počet členů v jednom státním teritoriu dosáhne jednoho sta, vytvoří se federace (v podstatě velká lóže jako každá jiná, ovšem s vazbou na mezinárodní centrum) řízená vlastní Národní radou.

V roce 1973 zažil Le Droit Humain ještě jedno schizma: skupina lóží se odtrhla a vytvořila velkolóži, jež dnes nese název Velká smíšená lóže univerzální (Grande Loge Mixte Universelle). Aby byly informace kompletní, dodejme, že od roku 1982 funguje rovněž ve Francii ještě Velká smíšená lóže francouzská (Grande Loge Mixte de France).

Dnes pracuje Le Droit Humain asi v padesáti zemích světa. Má četné národní federace a v mnoha zemích existují pionýrské lóže. U nás pracuje prozatím jediná lóže v Praze, která letos oslavila deset let od svého založení. Kromě této funguje u nás ještě několik dalších smíšených dílen, které z Le Droit Humain nevyšly.

ŽENSKÉ ZEDNÁŘSTVÍ

Ženské zednářství, tedy lóže přijímající výhradně ženy, se vyvíjelo samostatně a nezávisle na smíšeném. I zde však hrála hlavní roli Francie – jako ostatně v mnoha jiných případech zednářské historie.

Na počátku dvacátého století se zednářský svět po téměř stoleté odmlce navrátil k adoptivním lóžím. První z nich jménem Le Libre Examen (Svobodná zkouška) vznikla 29. května 1901 pod záštitou Velké lóže francouzské (Grande Loge de France), která je jinak obediencí čistě mužskou. Později vznikaly další lóže. Tyto nové ženské dílny ovšem neměly nic společného s adoptivními lóžemi předcházejících dvou staletí. Byly vždy založeny pod patronací jedné lóže mužské, jejíž jméno přejaly. Pracovaly pod dohledem Federální rady Velké lóže francouzské, ale jejich členkami byly již jen ženy. Jejich práce se v ničem nelišily od prací mužských dílen, jen rituály měly upravené.

Velká lóže francouzská na svém konventu roku 1935 rozhodla udělit adoptivním lóžím úplnou autonomii a napomoci jim vytvořit výlučně ženské zednářství, které si bude klást za cíl morální, intelektuální a sociální rehabilitaci žen. 8. července 1936 byl pak ustaven kongres adoptivních dílen a byl ustaven pětičlenný sekretariát, který se stal základem budoucí Federální rady.

Druhá světová válka vývoj přerušila, avšak po jejím skončení dvě sestry-členky sekretariátu z roku 1937 ihned ustavily Výbor pro obnovu. 17. září 1945 zrušila Velká lóže francouzská svoji konstituci z roku 1906 a všechny předpisy, které organizovaly adoptivní ženské zednářství. Dne 21. října téhož roku se konal první konvent Ženské zednářské unie francouzské (Union Ma onnique Féminine de France). Roku 1952 pak tato přijala název Velká ženská lóže francouzská (Grande Loge Féminine de France). Dnes je Velká ženská lóže francouzská svrchovanou a na všech ostatních zednářských subjektech nezávislou regulérní ženskou obediencí. Její lóže jsou tvořeny výhradně ženami a jen ženy jsou do nich zasvěcovány. Platí však dávný zvyk, totiž že muži mají přístup jako návštěvníci do ženských dílen. Každoročně se koná konvent, který volí členky Federální rady a z nich velkolóžové hodnostářky s velkou mistryní v čele, tak jako běžně všechny mužské obedience. Velká lóže udržuje bratrské vztahy se všemi zednářskými velelóžemi, které ji uznávají a které sama uznává.

Ve Francii pracuje také ženská nejvyšší rada, která uděluje sestrám vyšší stupně Skotského ritu starého a přijatého.

V České republice pracuje historicky vůbec první a prozatím jediná ženská lóže založená právě Velkou ženskou lóží francouzskou. Vznikla teprve v loňském roce po dlouhých letech příprav a vzdělávání zakladatelek, z nichž první byly zasvěceny již v polovině devadesátých let minulého století.

ORGANIZACE PARAZEDNÁŘSKÉ

Parazednářskými rozumíme organizace, které sice užívají různé rituály a zasvěcení, tajemství a stupně, ale nevycházejí z tradic kamenického řemesla. Jedná se o řešení nabízené spíše pro uspokojení požadavků těch, komu skutečné zednářské organizace (obecně jim říkáme mocnosti – bez politického podtextu) nejsou příliš po chuti. Typickými jsou hlavně americké »řády«, např. Hvězda východu (Eastern Star), Řád královny jihu (Queen of the South) a další.

NĚKTERÉ RITUÁLNÍ ODLIŠNOSTI

Rituály, které se používají jak ve smíšených tak v ženských lóžích, jsou postaveny na rituálech původních, tj. mužských. Při některých ceremoniích je ale třeba některých úprav. Např. při zasvěcení do prvního stupně si mužští kandidáti odhalují část horní poloviny těla. Toto se pochopitelně u žen neděje; ženy se neodhalují vůbec, pouze někde mívají spoutané ruce, aby se naznačila pouta profánního světa, která jim posléze zednářské zasvěcení sejme.

Česká lóže Droit Humain si ponechala mužský rod v titulatuře lóžových hodnostářů a hodnostářek. Jejich dílnu tedy řídí buď »bratr« anebo »sestra ctihodný mistr«. Naopak ženská lóže si oslovení převedla do ženského rodu a v jejím čele tedy stojí »ctihodná mistryně«.

VZTAHY MEZI MUŽSKÝMI, ŽENSKÝMI A SMÍŠENÝMI MOCNOSTMI

Anglosaské zednářství dodnes nechce uznávat ani ženské ani smíšené dílny, přestože i v zemích, kde je nejsilnější, oba typy zednářství existují. V Anglii se jim říká Co-masonry, zastupuje je např. Řád »ženských zednářů« (Women Freemasons), v Německu Humanitas. Zednářství tzv. liberálního směru, reprezentované zejména Francií a zde především Velkým orientem francouzským (Grand Orient de France), ženské dílny i obedience zpravidla uznává. Jmenovaný Velký orient francouzský dokonce povoluje návštěvy sester na rituálních pracích svých lóží, což není běžným zvykem. Jinak se obecně dodržuje pravidlo, že ženy nemají přístup do mužských dílen, zatímco muži do ženských vstoupit mohou.

Je pravda, že zejména smíšené obedience vždy stály a ještě dodnes stojí víceméně na pokraji uznání za skutečně zednářské a regulérní. Některé mužské obedience dokonce nechtějí připustit, aby se bratři-členové smíšených lóží účastnili prací jejich dílen. Je však také pravdou, že dohady o regularitě či neregularitě se většinou odbývají na úrovni velkých rad nebo jiných reprezentativních orgánů jednotlivých mocností. Převážná většina bratří i sester si s podobnými problémy nezatěžuje hlavu a stýkají se spolu – byť mimo lóžová rituální sezení – svobodně v bratrství a porozumění – což je ostatně účelem a podstatou zednářské ideje.

Ještě ve dvacátých letech 20. století píše Eugen Lennhoff: Žádnou souvislost se zednářstvím nemá takzvané smíšené zednářství velelóže Droit humain… (Svobodní zednáři, česky Aventinum 1931, Petrklíč 1993). Zde se však renomovaný zednářský autor přepočetl, protože Le Droit Humain od té doby do značné míry prolomil ledy a pohnul stojatými vodami ve věci uznání smíšených mocností. V mnoha zemích, kde existují jeho národní odnože, navazuje řád oficiální styky s tamějšími mužskými obediencemi a je jimi uznáván za regulérní zednářskou organizaci. Také Velká ženská lóže francouzská a dnes existující další ženské mocnosti v jiných státech mají již své pevné místo v zednářském světě a nic na tom nezmění ani anglosaskými bratry doposud skálopevně zastávané stanovisko, že jedinými regulérními lóžemi mohou být výhradně dílny mužské, protože tak to odpovídá jak Andersonovým požadavkům, tak prapůvodním kořenům zednářského řádu.

Ing. Tomáš SRB
Emeritní ctihodný mistr Řádu svobodných zednářů
     Obsah čísla 8/2002