O revoluci vědomí

Speciál REGENERACE

V roce 2001 »ocenil« Český klub skeptiků Sysifos dr. Stanislava Grofa Bludným balvanem v kategorii jednotlivců za „přetavení šamanských praktik hyperventilace do takzvaného holotropního dýchání, skrze něž lze způsobit v mozku chemickou bouři, a navodit tak přiotrávenému mimořádné pocity a zážitky“. Akademikům vadí zejména, že doktor Grof „přiznává výpovědím přiotrávených hyperventilantů status skutečnosti“. Je to skutečně »mimořádné« ocenění, zejména uvědomíme-li si, že Stanislav Grof jako jeden z opravdu nemnoha Čechů získal díky své práci vskutku světový věhlas…

Ve své bývalé vlasti České republice jste znám především jako autor a popularizátor metody holotropního dýchání. Můžete charakterizovat podstatu této metody?

Holotropní dýchání je metoda sebepoznání, kterou jsem vyvinul společně s manželkou Christinou. Je to v podstatě metoda – technika, která používá mimořádného stavu vědomí. Ten stav je navozen velice jednoduchými prostředky – zrychleným dýcháním a velmi intenzivní muzikou. Tato hudba většinou vychází z domorodých kultur, jako jsou například africké bubnování, muzika z Bali, rituální hudba Tibetu nebo súfijské zpěvy. Už sama tato hudba předznamenává nástup transu, který se stupňuje především zrychleným dýcháním.

Co se tím vlastně lidem navodí? Jaký je účel vaší metody?

Prvotní podstatou je navodit mimosmyslový stav vědomí, v němž se začínají vynořovat vzpomínky, které mají vysoký emoční náboj, například nedokončené věci z raného dětství. Řada lidí prožívá porod nebo prenatální traumata. Nejzajímavější na této metodě je, že tyto zážitky potom otevřou bránu do spirituálních mystických dimenzí. Něco podobného bylo dříve popsáno například v literatuře o józe, v různých školách buddhismu nebo v taoismu.

Jaký to má zpětný vliv na pacienta?

Mé vzdělání je klinický psychiatr, čili mne zajímá terapeutický neboli léčebný účinek. Tuto terapii používáme při léčbě řady emočních či psychosomatických potíží. Mnoho lidí však využívá této techniky také k hlubšímu vlastnímu sebepoznání.

Mohou se tím tedy odstranit problémy, jejichž původ i příčina jsou neznámy?

V současné době se praktikuje psychoterapie většinou verbálně. Lidé se při rozhovoru snaží dobrat zážitků rekonstrukcí nepřímo, například analýzou snů anebo tzv. »prožitkovou terapií«, jako je třeba tvarová terapie, kdy se pracuje s tělem. Tyto terapie však probíhají v normálním stavu vědomí. Při holotropním dýchání se naopak hluboce změní právě stav vědomí.

Tyto zážitky jsou velice intenzivní, hluboké, lidé o tom nepříliš rádi hovoří…

Já jsem si nevšiml, že by o tom lidé neradi hovořili. Spíše si myslí, že ten, kdo to neprožil, může jen těžko pochopit, oč se jedná. Čili jsou selektivní v tom, s kým o tom hovořit a s kým nikoli.

V čem je tato metoda odlišná od standardní praxe?

Naše kultura má velice úzké pojetí toho, co je normální. Celá psychiatrie a psychologie má model, který se omezuje na postnatální biografii, tj. to, co se nám stalo v dětství, útlém dětství, později v životě, a také na tzv. freudovské individuální nevědomí. Technikou holotropního dýchání se pacient dostává do stavu, jenž Carl Gustav Jung nazýval »kolektivní nevědomí« či karmické zážitky.

Řídí se kurz holotropního dýchání podle nějakého pevného rámce?

Existuje pouze zevní rámec. My většinou pracujeme ve skupinách. V nich si lidé vyberou partnera, polovinu vedeme my a druhá polovina asistuje. Navíc tam vždy máme několik pomocníků, kteří už tímto tréninkem prošli.

Pokud se kterémukoli z kritiků transpersonální psychologie podaří předložit přesvědčivé, střízlivé a realistické materialistické vysvětlení mimořádného světa holotropních zážitků, budu první, kdo to přivítá a vysloví mu své uznání.
Stanislav Grof, Kosmická hra

Začíná se jakýmsi relaxačním úvodem, pak volně navazuje vybraná hudba, čímž postupně přecházíme do onoho zrychleného dýchání. Ti lidé pak pracují většinou sami se svým dechem. My intervenujeme, jenom když je to vážně zapotřebí – například když se člověk začne pohybovat, interferovat s ostatními účastníky, nebo když úroveň jeho strachu je tak veliká, že to vyžaduje nějakou naši podporu.

První dvě hodiny sezení probíhají tak, že lidé leží klidně na matracích se zavřenýma očima, zrychleně dýchají a přitom sami zpracovávají vynořující se zážitky. V případě, že ono dýchání samo něco nevyřeší, máme zvláštní způsob tělesné práce, jenž pomáhá uvolnit zbytek potlačených emocí či blokovaných energií.

Jak se dostanou zpětně do normálního stavu? Je nutná nějaká speciální příprava?

Ne. Všechno je spontánní. Prožitky se stupňují, kulminují, až dochází k bodu, kterému říkáme »break through« – průlom. Pak se stav zcela spontánně zklidňuje. Většina lidí skončí ve velice relaxovaném, meditačním stavu. Hudba je stále klidnější a klidnější…

Může to u slabší povahy zanechat i negativní zážitek?

V takovém případě je právě potřeba naše psychologická podpora, protože tyto zážitky mohou být opravdu traumatické – například když se v transu vynoří vzpomínky na fyzické či sexuální zneužití.

Takže trvalé negativní zážitky můžete opravdu vyloučit?

Já jsem se s tím dosud nesetkal.

Jak jste na tuto metodu či techniku přišel? Přece nespadla z nebe…

Prvních dvacet let mé psychiatrické praxe jsem se věnoval terapeutické práci pomocí psychedelických látek. To byla tehdy neobvyklá oblast studia. Můj zájem vyvstal zcela neočekávaně a velmi dramaticky v roce 1956, pouhých pár měsíců po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v tehdejším Československu. Dobrovolně jsem se přihlásil na psychiatrické klinice téže fakulty k pokusu s LSD. Zážitek při tomto pokusu hluboce ovlivnil můj osobní i profesionální život a inspiroval mě k celoživotnímu závazku zkoumat vědomí. Nejdříve v Pražském výzkumném ústavu a od roku 1967 v USA. Vedl jsem po sedm let poslední program psychedelického výzkumu ve Spojených státech. A tato metoda vznikla právě na základě tohoto výzkumu.

Můžete být konkrétnější?

Ačkoli jsem se zajímal o celé spektrum mimořádných stavů vědomí, největší osobní zkušenosti jsem získal v oblasti psychedelického výzkumu, s terapií jedinců, kteří spontánně prožili tzv. »psychospirituální krizi«. Při psychedelické terapii se mimořádné stavy vědomí navozují chemickými prostředky, kdežto psychospirituální krize se vyvíjí spontánně z neznámých příčin uprostřed běžného života.

V našem výzkumu jsme při léčbě pacientů pracovali s přírodními i chemickými psychedelickými látkami; byly to třeba LSD, psilocybin, peyotl, meskalin, konopí (THC), metylendioxyamfetamin (MDA), ayahuasca a další, a zkoumali jsme jejich terapeutické účinky. V průběhu léčby se často stávalo, především při odeznívání těchto látek, že ve stavu pacienta zůstávalo pořád ještě něco nevyřešeného, řekněme silné emoce či nějaké fyzické symptomy. A v některých případech mne lidé žádali, abych s tím něco udělal. Jednalo se například o bolest v rameni, kdy chtěli, abych to nějakým způsobem masíroval nebo tlačil na to místo. Když jsme to praktikovali, vynořily se velice silné emoce, jako třeba agrese, výraz agrese, velice silný třes. Potom byl v několika minutách ten člověk v úplně jiném stavu – relaxovaný, bez oněch předchozích potíží. Několikrát se potom stalo, že když jsme s pacientem takto tělesně pracovali, začal velice rychle dýchat. Při následných rozhovorech nám všichni takto »rozdýchaní« pacienti popisovali, že právě to silné a rychlé dýchání je vrátilo zpátky do toho sezení, ačkoli farmakologický účinek té které psychedelické látky už tam nebyl, tak to dýchání samo vytvořilo velice intenzivní změněný stav vědomí. Potom, když už jsme nemohli s těmi látkami pracovat z legálních (administrativních) důvodů, tak jsem si vzpomněl na tato pozorování. Experimentálně jsme pak došli k tomu, že dýchání, hudba a práce s tělem dokáží vyvolat velice silné stavy. Výhodou je, že ty stavy jsou daleko lépe kontrolovatelné, než když se jedná o psychedelické látky. Lidé se sami musí přičinit, aby se dostali hlouběji – čili kdykoli si to mohou rozmyslet a zpomalit ten vývoj, což s psychedelickými látkami není možné.

Sezení začalo neuvěřitelným vzrůstem pudových sil. Vlny orgastických sexuálních pocitů se střídaly nebo kombinovaly s agresivními výbuchy obrovské síly. Měl jsem pocit, že jsem uvízl v jakémsi ocelovém soukolí, které hrozí umačkat mě k smrti, a přesto mě tento proud životní energie též fascinoval a strhával. Mé zorné pole planulo celým spektrem červeně, jejíž děsivé zabarvení vzbuzovalo posvátnou bázeň. Nějak jsem vycítil, že symbolizuje mystickou sílu krve, která zvláštním způsobem sjednocuje lidstvo všech dob.
(Záznam z osobního sezení s vysokou dávkou LSD, 300 mg.)
Stanislav Grof, Dobrodružství sebeobjevování
Takže se dá říci, že jako u mnoha velkých objevů zde sehrála roli náhoda?

Je možné, že bez administrativního zrušení psychedelického výzkumu bychom pokračovali jiným směrem.

S jakým ohlasem se tato vaše terapeutická metoda tehdy setkala a jaký ohlas zaznamenáváte v současné, řekněme, poněkud již liberálnější době?

Ve Spojených státech byl a i v současné době stále je velký zájem. Také v řadě jiných zemí. S manželkou děláme tzv. trénink (Grof Transpersonal Training Program, pozn. autora), kde cvičíme odborníky, kteří se chtějí naučit vést holotropní skupiny. Tomuto výcviku se teď s manželkou věnujeme přednostně. Většinou jsou to přednášky a semináře pro psychiatry, psychology a terapeuty. Tyto tréninkové skupiny máme v USA, Argentině, Brazílii, Austrálii, Španělsku a Itálii.

A v České republice?

V Čechách ještě momentálně výcvik nemáme. Už je tady ale dvanáct lidí, kteří prošli celým holotropním tréninkem.

Nesetkává se tato vaše metoda u odborné veřejnosti s nevolí? Není pro odborníky příliš kontroverzní?

Ani ne. Samozřejmě, psychiatři starého typu se proti tomu brání, protože je to přeci jenom odlišné od toho, pod čím si normálně představují terapii – což je sedět u stolu a povídat si, nebo ležet na gauči a volně asociovat. Naše holotropní sezení se podobají spíše šamanským rituálům nebo tomu, co vidíme u domorodých národů v podobě »obřadů přechodu«. Jsou tam intenzivní emoce, velice intenzivní výraz fyzických energií. Čili to vypadá docela jinak než tradiční psychoterapie.

Ještě větším důvodem pro odpor tradičních psychiatrů je moment, že vzpomínky pacientů jdou před vlastní početí až do zmíněného jungovského »kolektivního nevědomí«. Lidé prožívají věci z jiných století, z jiných zemí, jsou tam často prožitky setkání s archetypálními, mytologickými figurami, božskými bytostmi z různých kultur, reinkarnační zážitky a tak podobně. Dnešní psychiatrie nedělá žádný rozdíl mezi mystickým – spirituálním zážitkem a zážitkem psychotickým. A to je velice hluboký omyl.

V Americe je zřejmě společnost v tomto směru jiná, liberálnější, ale naše odborná veřejnost, vyrostlá v exaktní vědě, jakmile slyší o spiritistických zážitcích či minulých životech, tak ihned počnou vstávat vlasy na hlavě a okamžitě se začne bránit stylem: Ne ne ne, vymýšlíte si, jsou to nepodložené bláboly…

Je zapotřebí studovat především fenomény, které se objevují, nemít pouze představu o tom, co je dovoleno, co není dovoleno, co je možné či nemožné. Podívejte se – fyzika a fyzikové sami prošli v prvních třiceti letech dvacátého století obrovskou revolucí. A tato revoluce byla založena na mnohem menších stupních pozorování. Výsledky mého výzkumu a současného výzkumu vědomí obecně v zásadě potvrzují a podporují názory starých spirituálních filozofií a mystických tradic, ať už buddhismu, védánty, taoismu, súfismu, gnóze, křesťanské mystiky, kabaly a řady dalších propracovaných duchovních systémů. Jsou přitom ale v pronikavém rozporu s nejzákladnějšími předpoklady materialistické vědy, pokud jde o vědomí, podstatu člověka a skutečnosti. Nicméně výsledky těchto výzkumů jasně dokazují, že vědomí není produktem mozku, nýbrž prvotním principem bytí, a že hraje rozhodující roli při vzniku světa jevů. Moderní výzkum vědomí v podstatě potvrdil základní principy filozofie věčnosti.

Co má být považováno za zdravé, normální či racionálně oprávněné, kriticky závisí na okolnostech a na kulturním nebo historickém kontextu. Zážitky a chování šamanů, indických jogínů a sádhuů či hledačů duchovna v jiných kulturách by byly, měřeno západními psychiatrickými standardy, dostačující pro diagnózu psychózy. Naopak, nenasytné ambice, iracionální kompenzující popudy, posedlost technologií, moderní závody ve zbrojení, bratrovražedné války či revoluce a povstání, které jsou brány jako normální na Západě, by indický mudrc viděl jako příznaky úplného šílenství.
Stanislav Grof, Za hranice mozku
To už se ale dotýkáme nehmatatelné nevědecké roviny…

Ale spirituální filozofie a mystické tradice minulosti byly a jsou často zavrhovány a dokonce zesměšňovány s odůvodněním, že jsou »iracionální« a »nevědecké«. To je nepodložený, nezasloužený a neopodstatněný úsudek.

Řada velkých duchovních soustav je výsledkem staletí trvajícího hlubinného zkoumání lidské psychiky a vědomí, které se v mnoha směrech podobá vědeckému výzkumu. Tyto systémy nabízejí podrobné návody, týkající se metod, jak navodit duchovní zážitky, na nichž staví své filozofické úvahy. Systematicky shromažďovaly poznatky získané pomocí těchto zážitků a ověřovaly jejich platnost obvykle po dobu mnoha staletí. Přesně takových postupů je zapotřebí k získání platných a spolehlivých znalostí v jakékoliv oblasti vědeckého snažení.

Necelé století, budeme-li výzkum vědomí počítat od C. G. Junga, je pro hodnocení výsledků stále pouze zlomkem ve vývoji moderní psychiatrické vědy ve srovnání s vámi uváděnými starými učeními.

Způsoby sebezkoumání umožňující takové moderní ověření, jak je praktikuji já při holotropním výzkumu a mnoho vědců tzv. otevřeného nového výzkumu, nevyžadují týž stupeň angažovanosti a osobní oběti jako staré duchovní praktiky. Jsou tak přístupnější a praktičtější pro lidi žijící na Západě, spoutané složitostí moderního života. Zatímco užívání psychedelických látek bylo zneváženo široce rozšířenými a nekontrolovanými pokusy a v současné době je regulováno řadou administrativních a právních omezení, holotropní dýchání je metoda přístupná všem, kdo se o sebezkoumání zajímají. Zkušenosti z našich seminářů pořádaných po celém světě a zpětná vazba od několika tisíc lidí, kteří prošli naším výcvikem a nyní sami vedou programy holotropního dýchání, mě přesvědčily o tom, že tato pozorování jsou plně opakovatelná, a tedy vědecky prokazatelná a ověřitelná. Já věřím, že kdyby se psychiatři opravdu systematicky zabývali zážitky lidí, které se vynořují například právě při holotropním dýchání (jsou samozřejmě i jiné metody), došlo by k radikální revizi psychiatrie a psychologie. Tato »revoluce« by se přinejmenším ve svém rozsahu podobala tomu, co se stalo ve fyzice oněch prvních třicet let minulého století.

Je zajímavé, uvědomíme-li si, že dokonce změny v duchu doby a v módě mohou občas vést k tak velkým odchylkám od předchozích norem, že by byly považovány za patologické, kdyby se vyskytly u izolovaných jedinců v původním kontextu. 
Stanislav Grof, Za hranice mozku
Dotýkáme se filozofických témat, psychospirituální krize jedince, mimořádných stavů vědomí, metody – techniky holotropního dýchání, nicméně vy se vyjadřujete spíše o »holotropních stavech vědomí«…

Lidské vědomí může být hluboce pozměněno různými patologickými procesy – poraněním mozku, otravou jedy, infekcemi či degenerativními a oběhovými mozkovými procesy. Takové stavy mohou zajisté vyústit do hlubokých mentálních změn, jež lze zahrnout pod pojem mimořádných stavů vědomí. Ve skutečnosti však způsobují »triviální delirium« nebo »organické psychózy«. Tyto stavy, jakkoli jsou klinicky významné, pro výzkum vědomí jako celku nejsou až tak podstatné. Pro lidi trpící blouznivými (delirantními) stavy je charakteristické, že jsou dezorientovaní. Mohou být zmatení do té míry, že nevědí, kde a kdo jsou, ani jaký je měsíc či rok. Typicky vykazují narušení intelektuálních funkcí a trpí následnou amnézií – nepamatují si, co prožili.

Můj prvotní cíl je zaměřen na velkou významnou podskupinu mimořádných stavů vědomí, pro něž nemá současná psychiatrie specifické označení. Jsem totiž pevně přesvědčen, že si zaslouží, aby byly odlišeny od zbytku a zařazeny do zvláštní kategorie, pro níž razím název »holotropní«. Je to složený výraz, který doslova znamená »orientované směrem k celistvosti«. Z řeckého »holos – celý« a »trepein – pohybující se směrem k něčemu«. Význam tohoto pojmu naznačuje, že ve svých běžných stavech vědomí nejsme ve skutečnosti celiství – jsme fragmentováni a ztotožňujeme se pouze s malým zlomkem toho, čím opravdu jsme.

A čím opravdu jsme?

Samozřejmě jsme všichni jedinečné osobnosti. Jde o to, otevřít a uvědomit si celé své vědomí. Holotropní stavy charakterizuje specifická proměna vědomí spojená se změnami vnímání ve všech smyslových oblastech, s intenzivními a často neobvyklými emocemi a s hlubokými změnami procesu myšlení. Jsou obvykle provázeny škálou intenzivních psychosomatických projevů a nekonvenčních forem chování. Vědomí se od základu mění, není však narušeno, jak je tomu v případě delirantních stavů. Při holotropních stavech zakoušíme průniky jiných rozměrů bytí, jež mohou být velice intenzivní, dokonce i ohromující. Důležité a příznačné je, že si zachováváme úplnou orientaci a neztrácíme zcela styk s běžnou skutečností. Prožíváme současně dvě různé reality.

 A pak, bez výstrahy, nastala náhlá změna. Cítil jsem, že jsem obklopen něčím nevýslovně odporným, topil jsem se v nějaké archetypální žumpě s esencí živočišného odpadu všech věků. Zdálo se, že mě celého prostoupil odporný puch. Ústa jsem měl plná výkalů, až jsem se zajíkal. Opakovaně se objevovaly scény složitých labyrintů kanalizací celého světa. Cítil jsem, že důvěrně znám biologický odpad všech metropolí světa s každou žumpou a každým kanálem. Bylo to otřesné setkání s tím nejhorším, co biologický život produkuje – výkaly, odpad, hnis, rozklad a hnilobu.
Uprostřed tohoto otřesného estetického hororu mi problesklo hlavou: To, co prožívám, je typická reakce dospělého člověka. Dítě nebo pes by mohli reagovat úplně jinak. Zcela jistě existuje mnoho forem života – bakterie, červi, larvy hmyzu – pro které by toto bylo velmi vyhovující prostředí, kde by se mohly rozvíjet. Pokusil jsem se naladit na takový postoj a prozkoumat toto prostředí z jejich pohledu. Postupně jsem začal být schopen akceptovat toto místo a jistým způsobem v něm nacházet zalíbení. 
(Záznam z osobního sezení s vysokou dávkou LSD.) 
Stanislav Grof, Dobrodružství sebeobjevování
Cosi jako šamanské vize, kdy je šaman vědomím v jakémsi jiném rozměru a zároveň je schopen své vize racionálně popsat, sdělit?

Ano, například. Mimořádné změny smyslového vnímání představují velice důležitý a charakteristický prvek holotropních stavů. Emoce spojené s holotropními stavy zabírají široké spektrum sahající daleko za hranice našich běžných zážitků. Od pocitů extatického vytržení, nebeského blaha a míru, až po epizody propastné hrůzy, strachu, totálního zoufalství, viny a jiných forem krajního emočního utrpení. Tyto prožitky mohou být tak intenzivní, že odpovídají popisům pekelných muk v některých velkých světových náboženstvích. Tělesné pocity provázející tyto stavy jsou podobné. Mohou to být pocity mimořádného zdraví a síly, blaha, až orgastické sexuální pocity obrovské intenzity, ale stejně tak i krajně nepříjemné situace, jako jsou mučivé bolesti, tlaky, nevolnost, závrať, dušení a podobně.

Stále jsme ale, jak se říká, při smyslech?

Samozřejmě při prvním navození holotropního stavu jsme šokováni intenzitou emocí, které v sobě objevíme. Ovšem po uvědomění si sama sebe můžeme pronikat stále hlouběji a snadněji. To je právě asi nejzajímavější součást holotropních stavů – jejich účinek na procesy myšlení. Intelekt není oslaben, ale funguje způsobem, který se významně liší od jeho běžné činnosti. V tomto stavu se sice nemůžeme spolehnout na svůj úsudek o běžných praktických věcech, můžeme však být doslova zahlceni pozoruhodnými novými informacemi o celé řadě témat. Jsme schopni hlubinného psychologického vhledu do své vlastní osobní minulosti, nevědomé dynamiky, emočních potíží a mezilidských vztahů. Můžeme zažít i mimořádná odhalení týkající se různých aspektů přírody a vesmíru, které zcela překračují naše vzdělanostní a intelektuální pozadí.

Nejzajímavější vhledy umožněné holotropními stavy se ovšem týkají filozofických, metafyzických a spirituálních otázek. Můžeme zažívat sledy psychospirituální smrti a znovuzrození, mimotělní zážitky, při nichž si vědomí zbavené tělesnosti podržuje schopnost optického vnímání a může přesně pozorovat události v bezprostředním okolí těla i na různých vzdálených místech.

… Pak jsem měl velmi realistický pocit, že jsem orlem. Vznášel jsem se a zkušeně využíval vzdušných proudů i nepatrných změn v poloze křídel. Očima jsem sledoval oblast v hloubce pod sebou a hledal jsem kořist. Všechno na zemi vypadalo zvětšené, jako bych se díval dalekohledem. Dokázal jsem rozeznat i ten nejmenší detail terénu. Zdálo se mi, že reaguji na změny ve zrakovém poli. Když jsem zpozoroval pohyb, bylo to, jako by mé oči náhle znehybněly a zaostřily se na něj. Bylo to něco jako pohyb tunelem nebo dlouhou úzkou trubkou. Pocit, že tento zážitek přesně odpovídá mechanismu vidění dravých ptáků (něco, o čem jsem nikdy nepřemýšlel, ani se o to nezajímal), byl tak přesvědčivý a podmanivý, že jsem se rozhodl jít do knihovny a prostudovat anatomii a fyziologii jejich zrakového systému. Zjistil jsem, že poloha čočky umožňuje dravým ptákům zvětšené vidění a že mají také schopnost bifokálního vidění. (Ze sezení s podáním LSD člověku, který se vážně a systematicky zabýval sebepoznáním.) Stanislav Grof, Dobrodružství sebeobjevování
Podobně probíhalo mé zasvěcení od indiánského šamana. Také jako bych při obřadu sledoval jiná místa a přitom se všeho naprosto vědomě účastnil. Přestože jsem neustále byl na jednom místě, navštěvoval jsem své známé tisíce kilometrů daleko. Ti se po čase po mém vyprávění nevěřícně podivovali, jak jsem všechno, co tehdy prožívali, mohl vědět a vidět.

Ano. Holotropní zážitky lze navodit řadou různých starých a primitivních posvátných technik, které kombinují různými způsoby bubnování, chrastění, zvuky zvonků či gongů, zpěvy, různými tanci a podobně. Mohou obsahovat i delší společenskou a smyslovou izolaci, půst, nedostatek spánku, dehydrataci, někdy i drastické tělesné zásahy. Zvlášť účinnou posvátnou technikou bylo rituální požívání psychedelických rostlin.

Musí tyto procedury vždy provázet navození holotropních stavů?

Ne vždy. K epizodám holotropních stavů měnící se hloubky a trvání může dojít také spontánně bez zvláštní zjistitelné příčiny a často proti vůli dotyčných osob. Bohužel, vzhledem k tomu, že moderní psychiatrie nečiní rozdíl mezi mystickými či spirituálními stavy a psychotickými epizodami, bývají tito lidé diagnostikováni jako duševně nemocní, bývají hospitalizováni a podrobováni rutinní farmakologické léčbě. Pokud však někdo tyto stavy správně pochopí a pokud se těm, kdo je prožívají, dostane podpory zkušených terapeutů, mohou epizody tohoto druhu vyústit v psychosomatické uzdravení, duchovní otevření se a celkovou pozitivní proměnu osobnosti.

Jedinci, kteří úspěšně integrovali své vnitřní zážitky, se blízce seznámili s oblastmi duše. Tito lidé jsou pak schopni předávat toto vědění druhým a vést je na jejich duševní cestě. V mnoha kulturách Asie, Austrálie, Polynésie, Evropy, Jižní a Severní Ameriky byla tato úloha tradiční funkcí šamanů. Dramatické zasvěcovací zážitky šamanů, obsahující intenzivní procesy smrti a znovuzrození, jsou vysvětlovány západními psychiatry a antropology jako ukazatele duševní choroby. Většinou jsou označovány jako šamanská nemoc a diskutovány v souvislosti se schizofrenií, hysterií či epilepsií. 
Stanislav Grof, Za hranice mozku
Vy vždy rozlišíte mystické či spirituální stavy od psychotických?

Dá se říci, že ano. Intenzivně a dlouhodobě se zajímám o všechny kategorie holotropních stavů vědomí a s mnoha z nich mám významné osobní zkušenosti. Jak jsem se již však zmínil, týkala se má profesionální práce většinou psychedelické terapie, holotropního dýchání a psychospirituání krize. A ačkoli se zážitky z těchto tří situací liší co do spouštěcích mechanismů, které je vyvolávají, zdá se, že jsou si pozoruhodně podobné svým prožitkovým obsahem a filozofickými vhledy. Jsou tedy zásadně odlišné od standardních psychotických stavů.

Řídil jsem osobně za své profesionální kariéry více než čtyři tisíce psychedelických sezení a měl jsem přístup k více než dvěma tisícům takovýchto sezení, řízených mými kolegy. Významně se na nich podílela sezení s účastí psychiatrických pacientů trpících různými druhy emočních a psychosomatických poruch, jako jsou deprese, psychoneuróza, alkoholismus a závislost na narkotikách. Jinou velkou skupinu tvořili pacienti s různými nevyléčitelnými druhy rakoviny. Cílem těchto pokusů nebylo pouze ulevit jim od stresu a silných bolestí, nýbrž také nabídnout jim příležitost dosáhnout mystických stavů, aby se jejich pomocí zbavili strachu ze smrti.

Vhledy získané při práci s holotropními stavy mají také významné dopady na způsob, jakým se v praxi stavíme k posledním obdobím vlastního života i života jiných lidí. Věříme-li, že hlavním rozměrem našeho bytí je vědomí a nikoli hmota, budeme se spíše starat o podstatu a kvalitu našeho prožitku umírání než o mechanické prodlužování života za každou cenu. 
Stanislav Grof, Kosmická hra
Dosažením mystických stavů ulevíme možná pocitům strachu, lze tím však vyléčit tělo?

Celý vesmír podle západní vědy je nesmírně složitým souborem materiálních částic, který se v podstatě vytvořil sám. Život vděčí za svůj vznik náhodným chemickým reakcím. Tvrdí se nám, že vědomí se vyvinulo v pozdním stádiu evoluce ze složitého souboru fyziologických procesů v centrální nervové soustavě a že je produktem mozku. Podle tohoto způsobu chápání reality je obsah naší psychiky limitován informacemi získávanými z vnějšího světa našimi smyslovými orgány od okamžiku našeho zrození. Tento postoj samozřejmě vylučuje možnost mimosmyslového vnímání, tzn. přístup k informacím jakéhokoli druhu, které nezprostředkovávají smysly, jako je telepatie, jasnovidectví nebo mimotělní zážitky s přesným vnímáním vzdálených míst. 

Ovšem z dlouhodobých zkušeností a výzkumu víme, že je zde ještě jiná oblast lidské psychiky, kterou právě C. G. Jung označil jako »kolektivní nevědomí«. Tato obrovská a po předcích zděděná pokladnice různých druhů vzpomínek představuje celé historické a kulturní dědictví lidstva. Obsahuje i prapůvodní organizující principy, které řídí procesy probíhající v naší psychice, ale i obecné dění ve světě. Při holotropních stavech se obsah kolektivního nevědomí stává dostupným vědomému prožívání. Pečlivé zkoumání prenatálních a transpersonálních zážitků ukazuje, že hranice mezi individuální lidskou psychikou a zbytkem kosmu jsou libovolné a lze je překračovat. Každý z nás je souměřitelný s bytím jako celkem. Prakticky to znamená, že se s čímkoli, co vnímáme ve svém běžném stavu vědomí jako objekt, se můžeme také setkat jako s odpovídajícím subjektivním zážitkem, dostaneme-li se do holotropního stavu. Můžeme podrobně prožívat své biologické narození, vzpomínky na svůj život před narozením a dokonce i záznam o svém buněčném početí. Transpersonální zážitky mohou vyvolat příhody ze života našich bezprostředních či vzdálených předků, mohou nám zpřístupnit příhody, jež se zdají být vzpomínkami z předešlých vtělení, můžeme prožívat úplné vědomé ztotožnění s jinými lidmi, skupinami lidí, zvířaty, rostlinami a dokonce i s anorganickými předměty. Při takových zážitcích se nám může dostat zcela nových přesných informací a poznatků, jež jsme sotva mohli získat běžným způsobem ve svém nynějším životě. Tyto zážitky nám pomohou chápat a řešit problémy a neduhy celé naší osobnosti a tím samozřejmě i našeho těla.

Podle našich běžných měřítek je Albert Einstein génius, který bezesporu vysoko převyšuje svoje spoluobčany, nemluvě o primátech, jako je třeba šimpanz. Z kosmického pohledu však není mezi Einsteinem a primátem žádný rozdíl v úrovni, neboť oba jsou dokonalými jedinci splňujícími, k čemu byli předurčeni. 
Stanislav Grof, Kosmická hra
Ještě se vrátím k osobní šamanské iniciaci. Sám jsem byl poprvé šokovaný možnostmi vizí a vlastně celým svým stavem po obřadu, po procitnutí do běžného vědomí. Přesto, byť zprvu skeptik, jsem vše cítil bezprostředně a s jakousi nečekanou samozřejmostí. Promění vždy takovéto uvedení do holotropního stavu každou osobnost, každého jedince?

Jsem přesvědčen, že při správném a citlivém vedení ano. Prožívání transcedentálních stavů má naprosto osobitou povahu a řád, umožňuje nám překročit záhadné paradoxy, kterými se moří vědci teoretizující o hmotném vesmíru řízeném mechanickými zákony. Tento proces má v sobě jakousi samozřejmost, jednoduchost a přirozenost. Prožitkové vhledy tohoto druhu provází pocit náhlého prozření a pochopení. Vzhledem k tomu, že na této úrovni vnímáme hmotný svět jako výraz absolutního vědomí, přinášejí nám tyto zážitky nečekaná řešení některých nejobtížnějších a nejtíživějších problémů, které sužují rozum.

Setkal jste se vy s něčím nevysvětlitelným či nadpřirozeným?

Nadpřirozeným? To nemohu říci. Nevím… Ale viděl jsem a prožil sám spoustu věcí, které se nedaly vysvětlit v rámci dnešního materialistického vědeckého názoru. Když pracujete s mimořádnými stavy vědomí, jsou taková pozorování prakticky na denním pořádku. To ale neznamená, že je to cosi nadpřirozeného. Znamená to, že máme omezený koncepční rámec, kterým se na věci díváme.

Ve vědě jsem se velice často setkal s tím, že takzvaní vědci přistupovali ke svému vědeckému názoru způsobem, který se příliš nelišil od fundamentalistického náboženství. Naprosto neotřesitelně! A nepřipouštěli, že by se mohlo stát něco, co se nedá vysvětlit dnešním vědeckým názorem. Teorie a výzkum lidské psychiky je třeba odvodit z pozorování psychologických procesů a nikoli z teorie fyziků o hmotném světě. Jak kdysi vtipně podotkl brilantní myslitel Gregory Bateson: „Pokud budou vědci pokračovat v takovýchto omylech, snědí jednoho krásného dne v restauraci místo oběda jídelní lístek.“

Petr PROCHÁZKA

MUDr. Stanislav Grof, narozen r. 1931 v Praze. Absolvent Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. V Československu pracoval jako klinický psychiatr a spoluzakládal také Výzkumný ústav psychiatrický, kde zkoumal především účinky psychedelických látek na lidské vědomí. V roce 1967 přijímá pozvání Marylandského střediska psychiatrického výzkumu v Baltimore, USA. Společně s Abrahamem Maslowem a Anthony Sutichem vytváří nový směr psychologie, který nazývají transpersonální psychologií, a zakládá Společnost pro transpersonální psychologii. Roku 1969 přijímá vedoucí místo Marylandského střediska psychiatrického výzkumu a místo profesora psychiatrie na John Hopkins University School of Medicine. Následující roky je vedoucím oficiálního státního výzkumu psychedelických látek v USA. Se svou ženou Christinou vyvinul techniku holotropního dýchání. V současné době žije doktor Stanislav Grof v Mill Valley poblíž San Francisca v Kalifornii. Kromě vlastního institutu působí také jako profesor psychologie na California Institute of Integral Studies a vede mezinárodní program profesionálního výcviku holotropního dýchání (Grof Transpersonal Training Program). Je autorem mnoha knih, např. Holotropní vědomí, Dobrodružství sebeobjevování, Za hranice mozku, Kosmická hra a dalších. 

Christina Grofová vystudovala umění, literaturu a mytologii. V roce 1968 u ní došlo při prvním porodu k nečekanému uvolnění hadí síly (kundalini) a od té doby u ní probíhal proces transformační krize. Dramatický vývoj složité a strastiplné cesty ji v jedné fázi přivedl k pití, neboť se chtěla vyhnout projevům probouzení kundalini a za čas se stala alkoholičkou. Bylo pro ni obtížné vést tzv, běžný život, neboť stála mezi dvěma světy – světem každodenní skutečnosti a složitým světem nevědomí. Po mnoho let praktikovala hathajógu. V roce 1975 začal její osobní a profesionální vztah se Stanislavem Grofem v Big Sur v Kalifornii. Proces její transformace se projevoval v neustálé úzkosti, napětí, bolestech hlavy, ve spontánních vizích, prudkým třesem a zvýšením náhodných událostí. Ztratila kontrolu nad svým životem. Při automobilové nehodě (1975) se ocitla na prahu smrti. Očistný proces jí pomohl uvolnit uvězněné emoce, vzpomínky a zkušenosti, které jí v životě působily nesnáze. Zcela se změnila ze spoutaného, nešťastného a izolovaného jedince v kreativní, klidnou a naplněnou lidskou bytost. Začala se uzdravovat. Na základě vlastní zkušenosti se ve své práci zabývá problematikou závislosti, připoutanosti, lidských tužeb a hledání. Společně se svým manželem stála u zrodu techniky holotropního dýchání a je prezidentkou profesionálního výcviku v holotropním dýchání a transpersonální psychologii. Přednáší, pořádá kurzy po celém světě, koordinuje mezinárodní konference transpersonální psychologie. Založila mezinárodní poradenskou a informační Síť duchovního probouzení (Spiritual Emergence Network). Sama i spolu s manželem je autorkou mnoha publikací a knih, např. Za hranice smrti, Krize duchovního vývoje, Žízeň po celistvosti, Nesnadné hledání vlastního já atd.

  Obsah čísla 2/2002