Zbav se přísad a nečistoty odvrhni

Rozhovor s Vladislavem Zadrobílkem

Jsou chvíle v životě, kdy najednou dostanete zvláštní pocit, že jste se svou přítomností, svou účastí na okamžiku, který právě sdílíte, dotkli něčeho – jak to jen říci – téměř posvátného. Že se k vám přiblížilo něco, co jste podvědomě celý život hledali a co vám zničehonic dovysvětlilo pár chvil, momentů, vzácných okamžiků. Právě to se mi přihodilo během dopoledne, které jsem mohl strávit s Vladislavem Zadrobílkem.

Při vyslovení jeho jména se většině lidí vybaví slovo alchymie. Nevím, jak byste rozhovor s touto mimořádnou osobností naší esoterické přítomnosti začali vy. Mě nenapadlo nic lepšího, než se jej zeptat na výstavu, kterou uspořádal v roce 1999 ve Staroměstské radnici:

FRANTIŠEK ANTONÍN HRABĚ ŠPORK

Cítil jsem vůči Šporkovi určitý dluh. Víc jak rok jsem bydlel v jeho domě v Choustníkově Hradišti nedaleko Kuksu. Původně jsem zamýšlel napsat o něm životopisný román, ale nakonec z toho vznikl jen katalog k výstavě. Nicméně s patnácti předními odborníky připravuji o Šporkovi obsáhlou, bohatě ilustrovanou knihu.

Pořádal jste tu výstavu tehdy sám?

Byl jsem autorem scénáře a vybíral jsem většinu exponátů. Spolupořadatelem výstavy bylo Národní muzeum v Praze. Protože jsme měli velké obrazy a málo vhodných stěn, bylo nutné v přízemní části radnice zaslepit velká okna falešnou zdí. V menších oknech jsme instalovali velké diapozitivy tak, aby napodobily barevné vitraje s náměty kukské lékárny a Rentzova „Tance smrti“.

Kdo viděl tuto výstavu, nemohl si nepovšimnout, že v období baroka byla smrt poměrně významným fenoménem...

Ano, byl to všeobecný rys baroka, což možná zazní někomu trochu překvapivě, ale fenomén smrti najdeme v tom čase uplatněný v uměleckých dílech po celé Evropě a také v Jižní Americe. Špork dal umisťovat memento mori, lebku, takřka na každém kroku. Sám ji měl dokonce vyobrazenou na plášti svých hodinek: čas a smrt...

Víte, je pozoruhodné, jak uspořádal svůj „mikrokosmos“ v Kuksu: na jednom břehu Labe se odehrával „život v plné síle“, pořádaly se tu hostiny, divadla, ohňostroje – na druhém břehu stál hospital pro vysloužilé vojáky a služebnictvo, s kostelem a kryptou, a nedaleko za zdí byl hřbitůvek. Mezi těmito dvěma protikladnými místy dal Špork vystavět Dům filosofů, hřiště pro pořádání zábav a také kuželník. Nakonec ohradil Kuks kolem dokola, takže všechno dění se odehrávalo v uzavřeném prostoru. Špork, posedlý fenoménem smrti, mohl z okna svého pokoje pozorovat přes celé údolí červené věčné světlo v nádherně klenuté kryptě.

Máte dojem, že by to všechno mohlo nějak souviset se Svobodným zednářstvím? Se symbolickým projitím branou smrti? A samozřejmě také s tím, že Špork údajně přinesl zednářství do Čech?

Zřejmě ne. O tom, že Špork přinesl zednářství do Čech, první napsal Josef Svátek. Je to ovšem jen legenda, velmi hezká, opírající se o několik pozoruhodných rysů Šporkovy osobnosti: ten byl totiž dost svobodomyslný, poněkud heretický katolík, přiklánějící se k učení jansenistů, a svým způsobem také altruista – mimo jiné založil v Kuksu nebývale velikou a všem učeným mužům té doby přístupnou knihovnu. To všechno ovšem byly výrazné rysy zednářství té doby.

Když člověk přijde na Kuks, má tak trochu pocit, jako by se ocitl ve světě prostoupeném alchymií...

To je ale omyl. Špork dokonce alchymii bytostně nesnášel. V jednom z jeho životopisů je zmínka, že jistého alchymistu, který mu nabízel své služby, dal z Kuksu vyhostit. Proč by také Špork potřeboval alchymistu, prosím vás? Jemu stačilo sednout si ke kartám a za tři hodiny vyhrál tolik peněz, kolik by žádný alchymista výrobou umělého zlata za tak krátkou chvíli nevydělal.

Špork opravdu hrál karty?

Karty byly jednou z jeho tří velkých vášní: druhou byl lov a třetí sudičství. Za peníze, které vyhrál během jedné hry – tuším, že to bylo v Karlových Varech – dal dokonce postavit velikou kapli. Ovšem on byl takový, že všechno, co v kartách vyhrál, buďto rozdal zchudlým šlechtičnám, nebo peníze věnoval na nějaký jiný dobročinný účel.

„Třetí nálev“ Alchymie

V jaké situaci vlastně byla ve Šporkově době, tedy kolem roku 1725, alchymie?

V tom čase byla pravá alchymie dávno na ústupu, což bude asi mnoha lidem znít podivně, protože právě z té doby máme nebývalý počet textů o alchymii. Obecně je tomu tak, že když se něco – nějaká idea například – vyčerpává, tak se o tom nejvíc píše. V osmnáctém století se navíc alchymie, kontaminovaná zednářstvím, proměnila v alchymii „duchovní“, při čemž zase platí, že „čím méně toho vím, tím tlustší knihu o tom napíšu“.

Zlatá doba alchymie ovšem nepanovala ani za Rudolfa II.; tehdy jen vrcholil její „druhý nálev“; nicméně císařova osobnost a jeho vláda byly z hlediska rozvoje alchymie pro Čechy nesmírně významné: u dvora žilo mnoho učených mužů, mezi nimi též alchymistů, kteří sehráli důležitou roli v rámci celé Evropy.

Skutečný zlatý věk alchymie v pravém slova smyslu se odehrával ve starověké Alexandrii a Byzanci; později, za času středověku, se přenesla do evropských zemí a proslavila jména jako Albertus Magnus, Roger Bacon, Raymund Lull, Arnald z Villanovy, Flamel a další. Osmnácté století, to už byl „třetí nálev“, říkám-li dost srozumitelně..

Byl pro české období „druhého nálevu“ významný Paracelsův pobyt na Moravě?

My se tím chlubíme, ale není vlastně proč. Paracelsus byl světoběžník, u nás byl jenom na skok. Zajímavé je, že ačkoliv se považuje za výraznou osobnost zabývající se vedle medicíny a chirurgie – což se tehdy ostře rozlišovalo – i alchymií a hermetickou filosofií, v dějinách alchymie jsou mu věnovány jen drobné zmínky. On byl totiž duch, který do linie alchymie tak zcela nepatřil. Nejednou se dal slyšet, že posláním alchymie není dělat zlato, ale připravovat účinné léky proti chorobám. Jeho současníci i pozdější tradice jej považují spíše za spagyrika než za alchymistu. O jeho náboženských spisech se ovšem takřka mlčí. Podobný osud měl v tomto směru také Agrippa z Nettesheimu. Historie je už někdy taková: máloco odpouští těm, kteří nějak vybočili z řady.

Jung a Fulcanelli

Hovořil jste o fázích v dějinách alchymie jako o „nálevech“. Myslíte, že by se psychologické pojetí alchymie Carla Gustava Junga dalo nazvat takříkajíc „pátým nálevem“?

Jung neobjevil zvláštní podobnost mezi alchymií a psychoanalýzou jako první, předešel ho bohužel záhy zemřelý Herbert Silberer. V knize Probleme der Mystik und ihrer Symbolik využil některých alchymistických parabol a výroků, s jejichž pomocí se snažil odkrýt tajemství lidské duše; byl zakladatelem učení, jehož veleknězem se později stal Jung. Ten ale zpočátku nikde Silberera nepřipomíná – to udělal, až když sám byl už dost slavný.

To, co Jung učí, má s alchymií jen málo společného: je to směs psychoanalýzy, mytologie, nejrůznějších náboženských představ a filosofií – a také alchymistických názorů. Na druhé straně je Jung do značné míry klíčovou osobností, protože otevřel třináctou komnatu a „vpustil do problému celý svět“. Podklady pro tuto velkou práci mu později shromažďovali jeho žáci, z nichž asi nejvýznamnější je Maria Franz. Ta vzala alchymii z jiného konce, domnívám se. Traktáty alchymistů totiž zpočátku o duchovní povaze svého učení příliš nemluví, a pokud ano, potom enigmaticky a v parabolách. Alchymii nešlo v prvé řadě o duchovní proměnu, i když tato snaha tu jistě byla, ale o práci s hmotou. Teprve při práci s hmotou mohl alchymista v ní, jako v nějakém zrcadle, pozorovat proměnu svého ducha. Proces alchymistického zasvěcení probíhal vždy ve styku s hmotou, což pravou alchymii odlišuje od představ 17. a 18. století. Dnes se u většiny autorů, kteří o alchymii píší, hmota téměř vytrácí a nastupuje virtuální realita. Vzniká něco, co má blíž k magii než k alchymii.

Dlouhá léta se zabývám Fulcanellim a jeho spisy Tajemství katedrál a Příbytky filosofů. Tento autor – nebo snad autoři? – sice mluvívá často temně, alegoricky, v podobenstvích, což je odedávný zvyk alchymistů, ale pokud to mohu posoudit, cituje přesně na správných místech ty pravé autory a vykazuje neobyčejnou sečtělost a uspořádanost informací, s nimiž pracuje. To, co alchymii dodává rysy úmyslného zatemňování a skrývání, je často jen používání nejrůznějších termínů a výroků, pocházejících z různých časů a z různých geografických oblastí, v nichž se mluvilo rozmanitými jazyky; tím se věc ještě víc komplikuje. Vzniká tak zvláštní vpravdě babylonský efekt, jímž prokousat se je nadlidská práce.

Ten, kdo umí dělat sklo

Alchymisté se přitom nepochybně obávali možnosti zneužití...

Ano, jistě. Sami to říkají: „Dej pozor, aby v místnosti, ve které pracuješ, nebyla ani moucha!“ – která by mohla něco vyžvanit, dodávají. Alchymie je zaměstnání pro poustevníky. Alchymista zůstává při své práci sám; může si vzít k ruce jednoho pomocníka, mlčenlivého, pracovitého, který topí v peci, ale o alchymickém díle nemá nic vědět.

Je ovšem pravda, že každý Faust má svého Wagnera. Tak se stalo, že sufler, něco od alchymisty odkoukal a začal to prodávat „do světa“. (Pozn. red.: slovo sufler, alchymistův pomocník, pochází z francouzského soufler, foukat.) Z odštěpeného proudu „Wagnerů“ se vyvinula dnešní chemie. Ta byla v tomto smyslu vlastně odpadním produktem alchymie, jejímž vedlejším produktem byla už v čase starověkého Egypta například barviva. Když říkám barviva, mám na mysli i produkty užívané například ve sklářství. Praví alchymisté cestou za svým cílem objevili spoustu látek, které dnes slouží chemii, řadu kyselin, zásad, barviv, rozpouštědel jak organických tak anorganických a mnoho do té neznámých technologií, které se například uplatnily při výrobě vitrají v Chartres i jinde; pokud nebudeme brát vážně údajného obnovitele této technologie Schwallera de Lubicz, jejich ohnivou červenou barvu a svítivou modř se nikomu nepodařilo napodobit. Fulcanelli cituje výrok jedné ze Sibyll: když se jí kdosi zeptal, kdo je filosof, odpověděla: „Ten, kdo umí dělat sklo“. A tam to někde zřejmě začíná a končí. Sklo, to jsou vlastně nesmírně pomalu tekoucí krystaly. Sklo nemá pevný bod tání. Při asi 600 C začíná měknout a stává se z něj tvárné těsto. A právě ve fázi těstovitosti se do něj přidávalo vždy něco, co jej barví, kysličníky či soli kovů. Alchymisté mluví o červeném skle jako o základu transmutujícího prášku. Je opravdu zvláštní, že právě sklo a kovy byly vždy v centru zájmu alchymistů.

Dnes o kovech víme ledaco. Například to, že těsnou blízkostí atomů kovu přestanou v krystalické mřížce elektrony patřit určitým atomům a volně se v ní pohybují, čímž se vytváří studená plazma. Nepatrné částice procházejí kovem sem a tam jako nějaký duch – řekli by alchymisté a označili by tohoto ducha jménem Merkurius. Alchymisté mluví o kořenné vlhkosti v kovech. Vědci odhalili, že elektronový plyn v kovech má některé vlastnosti podobné kapalině.

Mám rád „náhodné podobnosti“. Nejsem fyzik, vím jen, tak jako každý, že absolutně vyčištěné kovy, podobně jako krystaly, mají dnes v řadě technologií výsadní postavení. A právě jimi se odedávna alchymisté zabývali. Dlouhodobě opakovaná destilace vody a jiných látek opravdu cosi provádí s hmotou. Odkud to alchymisté znali? Nechce se mi mluvit o vyspělých civilizacích před touto naší. Bylo by ale divné, kdyby se na Zemi nějaká přece jen nevyskytla. Vždyť na to, jak dlouho existují na zemi životní podmínky vhodné pro lidskou čeleď, myšlenka, že existuje jen jedna jediná civilizace, a to ta naše, by pro nestranně uvažujícího myslitele byla přinejmenším podezřelá. Jak to, že po té jiné civilizaci nenacházíme žádné stopy? Mohla zaniknout při nějakém velkém kataklysmatu, případně katastrofě, vyvolané lidskou činností, chováním lidského ducha v kosmu. To, co my dnes podnikáme s naší Matkou Zemí, jí ani nám nejspíš nic dobrého nepřinese. Proto také alchymisté své tajemství nikdy neprodávali ani nevyzrazovali; pokud došlo k úniku informací, přineslo to lidstvu pokaždé dočasný zisk, ale zároveň veliký problém v budoucnosti. Z pokusů zlepšit člověka a v duchovním procesu ho očistit, vznikla světová náboženství. Tyto později takřka hermeticky uzavřené a navzájem ostře vymezené velkospolečnosti zplodily časem řevnivosti, spory, útlak ducha a nekonečné války.

Proto považuji samotářskou alchymickou cestu za lepší. Však se také neříká: Poznej ty druhé ale: Poznej sebe sama. Radikálním očišťováním nabývají kovy nových, nečekaných vlastností. Podobně je tomu s lidmi. Zbav se přísad, nečistoty odvrhni! říkají alchymisté. Náboženství praví: Dobří, malí, čistí tam vejdou a nehodní tam nevstoupí. Není mi jasné, jak se budou třídit, až k tomu dojde, nicméně tradice, sahající do nejstarších dob, to nepřestává tvrdit. Co nebylo, bude – a nikdo proti tomu není chráněn.

Za pomoci Vladislava Zadrobílka a Šimona Krbce připravil Jiří KUCHAŘ

Jedním z nepřehlédnutelných počinů Vladislava Zadrobílka je vybudování nakladatelství Trigon, které systematicky vydává knihy z nejrůznějších hermetických oborů. Kompletní produkci můžete získat v knihkupectví na rohu Umělecké ulice v Praze 7 na Letné. Jeho návštěvu vám vřele doporučuji, protože je to skutečný zážitek. 
Z knih, které v Trigonu vyšly, stojí za zmínku především Fulcanelliho Tajemství katedrál a dvoudílné Příbytky filosofů, Cylianiho Odhalený Hermés, dále Napříč říší Královského Umění, O kamenu filosofů a další knihy D. Ž. Bora či alchymistické traktáty Paracelsova zasvětitele Salamona Trismosina Splendor solis. Trigon vydává také knihy o magii a mystice, kabale, tajných společnostech a sebrané spisy Jakoba Lorbera. Opomenout nelze ani výpravnou knihu o sakrální geometrii, alchymii, magii, kabale, astrologii a tajných společnostech Opus Magnum a novou alchymickou knižnici, v níž vyšly jako první tituly Neznámý alchymista Abraham Eleazar Žid, obsahující kromě jiného soubor traktátů Nicolase Flamela, a svazek Černá Sulamit a studnice zdraví, bohatství a dlouhého života. Nejnovějším počinem Trigonu je vydání slavného Lasenicova tarotu.

  Obsah čísla 11/2001