Cesta do Himalájí

Rozhovor s Milenou Plášilovou

Mileno, mohla bys nejprve prozradit, co tě přivedlo k myšlence na tak velkou a náročnou cestu (Neodpustím si dodat – a to v úctyhodném věku, kdy už takovéto podniky nejsou obvyklé)? A proč sis vybrala zrovna Himaláje?

Zdravím Tě ‚Namasté‘ (sepnuté ruce, mírný úklon hlavy a úsměv). Pozdravem, kterým se zdraví v Nepálu všichni.

Vlastně jsem si splnila dětský sen.

Honzo, když mi bylo 12 roků, přesně 29. 5. 1953, tak Šerpa Tenzing Norkey a Novozélanďan Edmund Hillary dobyli z jižní strany přes jižní sedlo Mount Everest. Od té doby náš tatínek zásoboval mou sestru Kamilu a mě knížkami o Himalájích, o expedicích k osmitisícovkám (je jich celkem 14 z toho v Nepálu 8), o Šerpech, o horolezcích, o dohadech, zda na Everest vylezl již v roce 1924 Angličan George Leigh Mallory a John Irwine zvaný „Sandy”, nebo až výše zmíněná známá dvojice až o 30 let později…

Celé roky v pubertě i později jsme snily o tom, jak ten Everest taky pokoříme. Sestra Kamila mě pak zradila a předběhla v době, kdy já jsem byla rok v USA. Odjela k na cestu kolem Annapurny a kolem Everestu sama s první českou cestovní kanceláří Montana Trekking hned po sametové revoluci. Když jsem se z USA vrátila, tak jsem zrovna bohužel prošla takovým smutným životním kotrmelcem a na Everest nebylo ani pomyšlení.

Takže letos jsem si řekla, že rok 2000 to jistí, nohy, ruce, hlava zatím v pořádku, odhodlání a touha veliká. Protože ta cesta není o trénovanosti, ta je o velké touze vidět Mount Everest (Chomulumgma – tibetský a nepálský název, Sagarmathu – oficiální název), který mě ohromuje svou krásou, věčnou výzvou, který ve mně vzbuzuje nejenom úctu ale i bázeň. A také je o schopnosti snášet nepohodlí a být k horám a lidem okolo nich pokorný.

Jak dlouho ses na to chystala? V čem ta příprava spočívala?

Ta příprava spočívala hlavně v tom rozhodnutí.

Za to musím poděkovat mým dětem a sestře Kamile, kteří mě pobízeli slovy „mami, vykašli se na rekonstrukci bytu...” apod. Hlavně bych ráda poděkovala Anině Fasseové, která mě podpořila psychicky („Ty na to máš...“), fyzicky (chodily jsem spolu pravidelně dvakrát týdně cvičit a do posilovny) a taky finančně. Bez její pomocí bych asi neodjela. Rozhodla jsem se jet sama, bez přátel – protože nikdo z mých známých už se pro takou cestu nerozhodl, spíš si klepali na hlavu, že jsem blázen.

Zbytek přípravy spočíval pouze v tom, že jsem nejezdila výtahem ani nahoru ani dolů, chodila jednou až dvakrát týdně na tenis, do posilovny a na cvičení, a jednou týdně na pěší výlet. Pak jsem také šetřila na výdaje. A přečetla jsem si hodně lékařských článků o nebezpečí horské nemoci na kterou se může při neléčení i do dvanácti hodin umřít (AMS – Acute Mountain Sickness). A hlavně jsem se moc (!!!!!!) těšila.

Cesta měla ještě jeden zádrhel. V březnu jsem zaplatila zálohu a když jsem chtěla v polovině září doplatit zbytek a telefonicky jsem se formálně ptala, jestli je všechno v pořádku, tak mi cestovní kancelář oznámila, že se zájezd zrušil ... No comment.

Hledat novou cestovku bylo skoro nad moje síly, do odjezdu zbývaly pouhé tři neděle. Do Himalájí se totiž, jak asi víš, jezdí na jaře mezi zimním a letním monzunem nebo na podzim mezi letním a zimním monzunem, kdy v horách přijdou jasné a slunečné dny, které rozpouštějí sníh, a hvězdné noci, za kterých ztvrdne na kost, zkrátka stabilní nádherné počasí. Ale náhodou mě sestra Kamila seznámila s panem Rybičkou, který má cestovní kancelář, a ten mě na poslední chvíli vzal. Jak se ukázalo, bylo to opravdu dobrodružství, protože Rybička, poměrně známý český horolezec (stanul na vrcholu Gašembrun II – osmitisícovka, a třikrát vylezl jednu z nejtěžších horolezeckých stěn severní stěnu Eigeru ve zimě) si uspořádal tento trek pro své tři kamarády horolezce a jejich tři mladé horolezkyně. Pravda je, že když jsme se potkali na letišti ve Frankfurtu, nevím, nevím, kdo byl zděšenější, zda oni nebo já.

No a teď k faktům o vlastní cestě: Kde jsi všude byla, jak dlouho, kam jsi všude vylezla, kolik tě to stálo… ?

Oblast národního parku Sagarmatha, Nepál.

Tichá fakta: Ušli jsme něco kolem 500 km, 16 000 výškových m, třikrát jsme překonali výšku 5400 m (podle Rybičky, nepřepočítávala jsem to, připadala bych si jako hrdinka, i kdybych to násobila koeficientem 0,6).

Hlavním cílem bylo dojít do oblasti Mount Everestu přes nádherné údolí Solo Khumbu obývané Nepálci a Šerpy údolím řeky Dudh Kosi (Mléčná řeka) přes Namche Bazar (3400–3800 m) což je vesnička šerpská středisková, pak se dostat údolím ledovce Khumbu na černý kopeček Kala Pathar (5545 m) před jiskřivým sedmitisícovým jehlanem hory Pumori. To je vytoužené místo trekařů, vyhlídkový bod proslulý ohromujícími pohledy na Mount Everest, vzdálený odtamtud vzdušnou čarou asi 10 km. Od Kala Patharu se pak dostat do dalšího údolí západně od údolí Khumbu do vesničky Gokyo, vyškrabat se na Gokyo Peak (5483 m), odkud jsou úžasné pohledy na dalších pět osmitisícovek.

Do vytoužených míst je možné se dostat pouze dvěma způsoby:

• místním autobusem z Kathmandu, hlavního města království Nepál, do Jiri (čteno Džiri), devět hodin jízdy cestou necestou, pak pěšky šest až osm dní po kozích cestičkách přes tři passy 3500 m a čtyři údolí 1000 m až pod Namche Bazar,
• nebo letecky do Lukly, což je malé travnaté letiště, udupané před 20 lety nohama bosých Šerpů, jak to praktikují „západní mastňáci” (podle názoru mých horolezců).

Pokorně „po kolenou“ jsem se přibližovala cestou z Jiri. Kromě jiného byla motivací proklamace mých horolezců: „Půjdeš-li z Jiri nahoru a zase do Jiri, zhubneš deset kilo”. A protože jsem mým horolezcům nestačila, vstávala jsem o dvě hodiny dříve, abych večer došla o hodinu později. Takže jsem šla sama. Potkávala jsem nosiče s nákladem 40, 50 i 80 kg, jedla jsem polévky a pila čaje s trekaři z Anglie, Holandska, Jižní Afriky, Ameriky. Téměř jako každého obestřelo mě zvláštní, neopakovatelné kouzlo. Drsná krása člověkem téměř nedotčené přírody, ticho a klid, samota a odříkání.

Do Namche Bazaru jsme měli dva nosiče pro osm lidí. Od Namche Bazaru jsme si všechno potřebné nesli ve svém batůžku. Takže jsem se podrobila a vše co jsem měla sebou byly dva kusy spodního prádla, jeden na sobě a jeden kus se sušil na baťohu, dvoje ponožky (stejná metoda), dvě trička které se neprala, jednu flísovou bundu, jednu nepromokavou bundu, čepici a rukavice, spacák a kartáček na zuby. Pastu a mýdlo sdíleli tři lidi, nést je pro každého by byl zbytečný přepych. Proč taky, vždyť tam nebyla skoro žádná voda. Myla jsem se jednou za tři dny a čistila zuby možná jednou za dva dny. Jídlo v lodgech neskutečně pestré, ale maso žádné. Možná že by bylo, ale jen z jaka a to hodně starého.

Co bylo tvým nejhorším a co nejkrásnějším zážitkem?

Nejkrásnější zážitek byl, že jsem fakt vylezla na Kala Pathar a Gokyo Peak, vzdor tomu, že jsem měla asi třikrát krizi. V deníku mám napsáno „ten blbej kopec nemá konec!”. Sáhla jsem si na dno. 20 kroků, 20 výdechů. Kdybys mě viděl... Pak staneš na vrcholu a zjistíš, že je ten vytoužený kopec jen hromada příšerný suti. Kdybych tam lezla jen kvůli tomu kopečku, tak je to směšné. Ta cesta byla důležitější než ten cíl.

A pak ty výhledy: Everest, Lhotse, Lhotse Shar, Makalu. A ještě cesta do Base Camp pro nástup expedicí na Everest z jižní nebo jihovýchodní strany.

A to nebylo všechno. Nadšenec Rybička pravil, že Kala Pathar vyleze kdekdo, a že my jsme dobře aklimatizovaní – zkrátka „silný tým“, takže na Gokyo Peak (to je další hromada suti o jedno údolí západněji od údolí ledovce Khumbu), půjdeme netradiční cestou, která je celá ve výšce nad 5000 m, kterou chodí jen opravdu málokdo, a to přes Chola pass (5690 m nebo 5490 m, podle toho jakou mapu máš). Jako koza vyzbrojená dvěma teleskopickými hůlkami jsem přelezla ledovec v Chola passu, a pak ještě jednou na Gokyo Peak (5483 m) a znova se pokochala výhledy na Cho Oju (tyrkysová bohyně), Everest, Lhotse, Makalu a Kanchechangu a na nádherné vrcholy Ama Dablam, Taweche, Cholatse, hluboká údolí Dudh Kosí a Imja Khola.

Nejhorší zážitek byla cesta od Lukly do Namche Bazaru – sem totiž dorazil business, ale ani potucha po ekologickém chování. Mnoho trekařů. Nepřetržité kolony jaků s nákladem. Odpadky – ale spíš od nosičů. A hrůza z postupující civilizace. Ne že bych obyvatelům nepřála to civilizační pohodlí, ale bojím se těch side-efektů. Hromady odpadků, blikající neony, přehrady, tunely....

Znovu si neodpustím připomenout tvůj věk – vnímala jsi ho jako handicap? Jak jsi snášela námahu, řídký vzduch a nepohodlí dlouhé cesty?

To byl další krásný zážitek. Člověče, Honzo, nebolelo mě nic, neměla jsem puchýře, nebolely mě ani kotníky, ani kolena, ani kyčle. Hlavně mě nebolela hlava, jako bolela mnoho dalších lidí. Občas jsem si říkala jestli nejsem mrtvá. Kromě rozpustného acylpyrínu místo pití normální vody a v nejvyšších výškách preventivně dvakrát denně Ataralgin (to mě doporučila sestra Kamila, ona je dvakrát atestovaná lékařka na ARO), jsem prostě nepotřebovala žádný lék. Řídký vzduch při výstupu je nepříjemný, ale člověk je na to psychicky připravený a tak to přijímá.

Starší člověk má výhodu v tom, že nemá touhu být první, být tam nejdříve a nejrychleji, že nespěchá. Nemusí si nic dokazovat, zná se, zná své slabosti i přednosti. Tím, že jsem šla s úplně cizími lidmi, tak jsem ani s nikým nesoutěžila. Šla jsem opravdu hodně pomalu (občas 10 hodin denně) a to mi pomohlo při aklimatizaci. Nepohodlí? Po určité době zapomeneš, co je to pohodlí, a jak se ukáže, ani jej moc nepotřebuješ.

Tedy nejhorší bylo chodit v noci na záchod. Když je v noci 10 stupňů pod nulou, tma jako pytli a ty spíš v noclehárně mezi dalšími třiceti chrápajícími a unavenými trekaři, tak opravdu je nad jedny lidské síly se vyhrabat z teplého spacáku. Ale když se opravdu překonáš a vyjdeš ven, uvidíš nádherně temnou oblohu plnou zářivých hvězd tak blízkých, že jsem to nikdy předtím nezažila. Spirálovitá galaxie mlhoviny Andromédy tam byla vidět pouhým okem.

V jakém fyzickém a psychickém stavu jsi se vrátila?

Jsem šťastná, že jsem tam jela, a ještě teď nevěřím, že jsem to vydržela. Během pobytu jsem měla jen několik málo starostí jako třeba neztratit cestu, nešlápnout do jačího trusu, dát pozor, aby mě jak neshodil do propasti (to bylo jedno z hlavních pravidel: jde-li proti tobě na úzké cestičce jak, vylez na strom, nebo se přitiskni ke skále a drž se zuby nehty aby tě neshodil do rokle), aby na mě nosič omylem neplivl, abych neztratila fotoaparát nebo pas, náhradní ponožky nebo kalhotky, které se sušily na baťohu, abych nezapomněla láhev s vodou, abych každého nosiče a trekaře pozdravila s úsměvem a s Namasté.

Zapomněla jsem na e-business, na dlužníky Telecomu, na migraci zákazníků Telecomu z ÚTP do Amdocsu (zasvěcencům není třeba vysvětlovat), na šílený shon a drobné nepohody v práci i doma, i na to, že jsem se zadlužila. Byla jsem absolutně svobodná – free. Sama mezi horami, usměvavými Nepálci, Šerpy a Tibeťany. Mrazivá rána. Nebe modré jako lapis lazulí. Tyrkysové náušnice v uších Tibeťanů. Dokonalá pyramida Everestu. Klid. Přátelé.

Jak to hodnotíš teď s odstupem? Jak tě to změnilo?

Při přípravě i při pobytu jsem si změnila žebříček hodnot a doufám, že mi to nějakou dobu vydrží.

Co bys vzkázala všem čtenářům APP News?

Co mohu doporučit: Jeďte, dokud tam globalizace a civilizace nedorazí. Času nakrátko. Ale nespěchejte, cesta je důležitější než ten cíl.

Ptal se Jan Havelka
(22. 11. 2000)

Dohodli jsme se s Milenou na pokračování tohoto rozhovoru, do kterého zařadíme i fotografie. Chcete-li se do té doby Mileny na cokoliv zeptat, neváhejte tak učinit na e-mailovou adresu mplasilo@appg.com, otázky i odpovědi uveřejníme.

Následující reportáž Cesta do Himalájí II.